První letošní sněhové vločky. Hana je milovala. Milovala klid, který se rozlil krajinou. Tak hezky se na to koukalo. Skoro celý den proseděla u prosklených dveří, jako by se snažila spočítat všechny vločky.
Sledovala malou sýkorku, jak zobe z krmítka zrníčko po zrníčku. Vždy se ohlédla kolem, jestli ji někdo náhodou nechce připravit o večeři. Byla dost bojácná. Hana v té sýkorce viděla sebe. Také se bála, že přijde o to málo, co má. Vždycky to tak bylo. I když se ji všichni okolo snažili ubezpečit, že jí nikdo nic nevezme, nevěřila. Ten sžíravý pocit kořenil hluboko v ní a jeho koruna se vzpínala do výšky.
Co když jí někdo ukradne i její poslední radost? Co si počne, když nebude mít své skleněné dveře? Krajinu?
Uteče? Jak by mohla? Chtěla by za sýkorkou. Chtěla by se rozběhnout sněhem a nikdy se neohlédnout.
