Elliot čekal na schodech, čekal dlouho. Ostré slunce se mu opíralo do šíje. Věděl, že čeká nadarmo, ale přece čekal. Zbyla v něm malinká myšlenka, že uteče. Ale ta každou minutou mizela.
Elsa už nepřijde. Proč by taky chodila.
Zlato z jeho očí pomalu vyprchávalo, jako by ztrácel naději. Ztrácel svůj život. Žil vůbec někdy?
Slunce už zapadlo, obloha se zbarvila rudě, dokonce se objevily nadýchané červánky. Krásná jarní krajina spěla k zániku.
Už opravdu nemělo cenu čekat. Elliot ale vytrval. Seděl na studených schodech a čekal až do konce...
