Den nebyl nějak zajímavý. Prostě jsem ležela a nic nedělala. Jako vždy...
Asi bych to měla povědět Patrikovi. No ten bude štěstím bez sebe. Myslím to ironicky samozřejmě...
Napsala jsem mu zprávu..
Dojdi k nám potřebuju s tebou mluvit.
Ani ne do 15 minut se našim domem rozezněl zvonek. Patrik.
"Cauko kočko jakto že ses mi 3 dny neozvala?" zeptal se mě Patrik a založil si ruce na prsou.
"Neměla jsem čas." lhala sem je jsem prostě chtěla být sama...
"Emily, ty a nemít čas?" prokoukl mě... Vždy mám čas... Nikdy nic nedělám...
"No prostě jsem neměla náladu...stačí?" vyhrkla jsem na něj až se lekl...
"Nooo a co tak důležitého si mi chtěla říct?" zeptal se mě a přitom povytalh obočí.
"Odjíždím na 2 měsíce za bráchou do Olomouce..." řekla jsem mu to narovinu... Nechtěla jsem to že sebe dostávat 15 minut... Nebyla jsem připravena mu to oznámit... Nic jiného mi však nezbývalo..
"Aha... Jak dlouho to víš... Zase jsem určitě poslední co to ví... Zase jsi mi to určitě řekla na poslední chvíli..."
Byl smutný...
"Ne Patriku dozvěděla jsem se to včera večer a víš to prakticky... Ano víš to prakticky jako poslední... Ale to jen z toho důvodu protože jsem se prvně musela domluvit s mámou a pak s Davidem..." řekla jsem mu a pousmála jsem se na něj...
"No dobrý, tak na co čekáš jdes se balit. Pomůžu ti."řekl a než jsem řekla švec tak už mě táhl za ruku do schodů...
Patrik mi pomohl zabalit a zbytek dne jsme strávili koukáním na Netflix.
U toho jsem usla...
Když jsem se probudila, bylo ráno , vedle mě byl úplně tuhej Patrik. Nad jeho tváří když spal jsem se musela pousmát.
"Ty mě pozoruje když spím?" zeptal se mě Patrik a přitom otevřel jen jedno oko.
"Ne jen jsem se smála nad tím jak se tváříš. Tím pádem vlastně jo... Pozoruju."Patrik na mě skočil a začal se semnou přát. Jak může mít někdo po ránu takovou sílu sakra.
Jasne že jsem prohrála a zase skončila na zemi. Pak jsem se koukla na hodiny které ukazovaly půl 10 ráno. Ve 12 jsem měla odjíždět do Olomouce vlakem. Když jsem uviděla ten čas, hned jsem vystřelila že země popadla Patrika za ruku a běželi jsme dolů se nasnídat.
"Dobré ráno beruško." řekla mi máma zase tou nechutnou přezdívku... Jen jsem nad tím protočila oči....
"Ahoj Patriku." řekla a usmála se na něj od ucha k uchu.. Máma vždycky chtěla aby jsme se s Patrikem dali dohromady, ale byl tady ten problém že jsme ani jeden nechtěli. Jsme nejlepší kamarádi a bylo by to divný.
Když jsme dosnidali každý jsme si dali sprchu. Bylo asi čtvrt na 12 a já se loučila s mámou. S Radkem se fakt loucit nebudu... Nikdy jsem ho neměla ráda, nemám a nikdy nebudu... Patrik jel semnou na nádraží. Vzal svoje auto, aby nemusel jet nazpátek tím mým.
Čím blíž byl můj odjezd do Olomouce tím nervóznější jsem byla... Než jsem se nadála seděla jsem ve vlaku kde už nebylo cesty zpět... Když už jsem odjížděla, brečela jsem. Bude mi chybět Patrik. Když se vlak rozjížděl Patrik mi mával a posílal pusinky. Nad tím jsem se pousmála. Po chvíli mi Patrik zmizel. Rozbrečela jsem se. Strašně moc... Už teď mi chyběl Patrik i máma... Cesta trvala asi 2 hodiny. Celou cestu jsem prospala. Byla jsem vyčerpaná že stresu a breku. Vzbudil mě až hlas průvodčí která po mě chtěla lístek. Ještě že mě probudila. O zastávku dal jsem měla vystupovat.
Když jsem vystoupila hned jsem zahlédla Davida, ke kterému jsem se rozběhla a silně ho objala.
"No čau prcku." řekl při objetí.
Já neměla chuť na slova prostě jen objetí mého staršího brášky.
"Kluky si zamiluješ." řekl a u toho se usmíval od ucha k uchu.
"Pochybuji..." řekla jsem tiše pro sebe...
Poslední dobou nechci vědět nikoho chci být sama... A už vůbec ne poznávat nové lidi...
Cesta domů trvala autem asi 10 minut. Jelikož bylo venku tak 30 stupňů a David m v autě kožené sedačky tak jsem myslela že se uškvařím.
Celou cestu jsem byla nervózní a měla sem Knedlík v krku...
"Tak kluci tohle je Emily, moje mladší ségra." řekl David když jsme vešli do domu.
"Čau! Já jsem Calin!" Byl velice energický a zdál se v pohodě.
"Ahoj, Emily." řekla jsem mile a podala mu ruku. Jenže ten mě místo ruky hned silně objal.
"Petře ty se nepředstavíš?" zeptal se můj bratr jahéhosi blonďáka.
"Mmm, ne nemám zájem." řekl asi Petr a odešel, předpokládám do svého pokoje.
"To je takovej vždycky?" zeptala jsem se Calina a Davida. Ti jen pokrčili ramena a David mi vzal kufr. Zavedl mě do pěkně zařízené místnosti. Bylo vymalováno béžovou barvou na levo v rohu byla velká manželská postel a nad ní zkosená střecha. Hmm na to si budu zvykat hodně dlouho... Na pravo byl psací stůl a na něm fotky. Já, David, máma, táta... Neskutečně mi chybí...
"Tak co líbí?" zeptal se mě David opírající se o futra.
"Miluju to!" řekla jsem přešla k němu a obejmula ho.
"dekuju že tady můžu být" jen se uchecht nad moji dekovnou větou a pak se ode mě odtahl.
"Na co čekáš běž se vybalit. Budu na zmtebe čekat dole v obýváku." řekl a s úsměvem na tváři odešel.
Jestli bude Petr takový tak to tady nezvládnu.
Tak zlatíčka další kapča je tu!
Vážně absolutně nevím co s tím udělám nebo jak to dopadne. Mám takovou prosbu aby jste mi do komentářů napsali co by ste chtěli v dalších kapitolách. Nebo co bych měla změnit.
Jinak pardon za chyby a překlepy. Zapomínám to po sobě číst<333
Alex :3
