Slyšet názor

mondycz

Autor: mondycz

Hned na začátku jsem si nemohla nevšimnout spojení „záludná šalba stínů". Myslím, že základem pro dobrou povídku je právě schopnost zaujmout hned na začátku. A to se ti díky hraním si se slovy podařilo naprosto dokonale. Stačí jen pár slov a člověk prostě ví, že chce číst dál. Že bude moct kromě zápletky ujíždět i na stylu, kterým je text psaný.

Dále se mi moc líbilo zdůraznění toho, že postava pila až po partii šachů. To bylo zkrátka více než trefné a pobavilo mě to. A hned další odstavec skvěle vykreslil charakter pana Rybky. S tím se pojí i poukázání na to, že u něj dále vítězil čistý rozum. Tvůj text zkrátka ukazuje, že poznat povahu člověka jde klidně jen z pár stovek slov. Tím chci říct hlavně tohle: pana Rybku jsem při čtení viděla přímo před sebou. Kdybych to četla před spaním, nejspíš by se mi o něm i zdálo. A kdybych ho měla na základě tvého textu popsat, nebyl by to problém.

Dále bych se ráda zaměřila na tento úryvek: Pozůstatky kroku neznámého člověka na něj zíraly a posmívaly se mu.

Zde musím ocenit především personifikaci, to, že k panu Rybkovi šlápěje vlastně promlouvají. Je děsně lehké napsat, že se „slunce usmívalo" nebo že si „vítr prozpěvoval". To napadne každého. Není za tím nějaký velký objev a ačkoliv se jedná o jakési ozvláštnění děje, lidé jsou na to veskrze zvyklí. Tys ale personifikaci vykreslil na místě, kde by to skutečně nenapadlo každého, což text posouvá na jiný level. Není to jen ozvláštnění, je to cosi možná až magického, což se vzhledem k tomu, s čím se pan Rybka setkal, docela namístě. Hezky to umocňuje tu atmosféru zmatenosti a možná až nadpřirozena, kterému se pan Rybka snaží přijít na kloub.

V povídce se poté setkáváme s úvahou, že pokud by pan Rybka do šlápějí sám navázal, aby se jich zbavil, bylo by to selhání. Tady je velmi zajímavé, že ho to napadlo, že by toho byl snad i schopen a ničemu by to nevadilo; tedy kromě jeho zásad. A ačkoliv ho nikdo nesleduje a je tu jen sám se sebou, neudělá to. To celé vlastně zachycuje člověka, který diskutuje a argumentuje sám se sebou a nakonec vítězí jeho silnější stránka, která se přece tak snadno nevzdá.

Nechybí ani přirovnání situace k šachům, což nás vrací zpět na začátek. Toto vrácení se k začátkům mám dost ráda, připomíná nám to něco „dávno zapomenutého" (to je vidět spíš u delších příběhů, ale i v kratších textech je to super osvěžení) a dává to celé povídce takový ten ráz typu „a kruh se uzavírá". Člověk má takový pocit uspokojení, že je vše na svém místě, vše do sebe zapadá a žádná informace v textu nebyla řecena „jen tak", žádná informace v textu nebyla nadbytečná.

O závěru mohu říct téměř to samé. Nečekanou, úsměvnou a trefnou pointou nás opět vrací na začátek. Avšak způsobem, který by čekal jen málokdo...

Poté mám ještě malou poznámku k celému textu: ačkoliv mě citoslovce uchvátí jen málokdy, zde měl člověk pocit, že bylo pokaždé namístě je využít, nepřebývaly, nevyčnívaly, zapadaly do povídky a zkrátka byly využity přesně tak, aby si jich člověk všiml jen v tom dobrém.

Z povídky mám dost dobrý pocit, jsem ráda, že jsem si ji mohla přečíst a děkuji ti, že ses výzvy účastnil. Tvůj text mě donutil se nad spoustou věcí zamyslet a závěr mě přímo nadchl. Skvělá práce!