Bludný trojúhelník

20 | deficit

Nesnášel jsem veřejné prostory, a vlastně cokoliv, co se dělalo mezi lidmi. Stejně tak i Dax. Takže nebylo divu, že jsme se tentokrát místo posezení v kavárně rozhodli pro procházku v tak pěkném počasí.

Když jsem se doma dostatečně upravil, vyčistil si snad milionkrát zuby (no jo, minule jsme se ani nemohli políbit, takže dneska jsem očekával kompenzaci!), než jsem byl připraven vyjít. Opět lesní park, kam jinam, že?

Jako obvykle jsem přišel jako poslední. Jak se také divit, když jsem musel utéct ze zkoušky a jít se alespoň trochu upravit?

Dax už seděl na lavičce, na které před dvěma týdny seděl... Grr, fakt mě ti dva štvou. Mají rádi podobné věci, ale každý je úplně jiný. Oba dva mi zamotávají hlavu, ale přesto každý jiným způsobem. Jenže nějakým prazvláštním a zvráceným způsobem mi to lichotí.

Místo pozdravu jsme se... Nic. Nikdy jsme se moc nezdravili. Na co používat tak zbytečné slovo, jako je ‚ahoj'? Jen zbytečně člověk ztrácí čas.

„Čekáš dlouho?" nadhodil jsem tedy místo pozdravu a natáhl k němu ruku, abych mu pomohl se zvednout (ne, že by to potřeboval, ale alespoň jsem měl záminku, abych ho mohl chytit za ruku a už ji nepustit, aniž bych si připadal jako trapák).

„Ani ne, šla mě sem doprovodit ségra s tím, že stejně jde s Danny na procházku," pokrčil s úsměvem rameny. Jo, jeho úsměv uměl divy. Všechna nervozita, která mě užírala ke konci zkoušky a celou dobu, co jsem se připravoval, byla ta tam. Teď byl zase jen Dax, teplo a jeho úsměv.

„Vlastně mě tak napadá... Vychází spolu Anna se svým manželem dobře? Já jen, že o něm ani moc nemluví," prolomil jsem chvilkové ticho, když jsme se ruku v ruce vydali do hlubin parku. Stud z toho, že se mi třeba budou potit dlaně jsem už dávno neměl. Vlastně to já nikdy. Vždy jsem měl spíš studené než upocené ruce. U nás doma to už tak nějak přetrvávalo. A Dax je měl zase horké. Příjemné.

„No, vychází spolu dobře, jen se teď nedávno pohádali a mají své období, kdy prostě na sebe ani nepromluví. Oba dva to jsou tvrdohlavci, kteří si pevně stojí za svým názorem, takže trvá pěkně dlouho, než jeden z nich připustí chybu a omluví se."

Jen jsem chápavě pokýval hlavou. ‚Kurník! Je fakt těžký vymyslet nějaké dobré téma!' I když... Ticho s Daxem mi nikdy nevadilo. Vlastně s nikým z mých blízkých lidí. Ale mohu potvrdit, že s Daxem bylo nejpříjemnější.

„Ty, Daxi? Vím, že se ptám možná až moc brzy, nevím, co všechno se ještě bude dít, ale... Nechtěl bys mi jít jako doprovod na ples? Na konci října." Jasně, mohl jsem pozvat třeba holku, kdyby se náhodou někdo vysmíval, ale zrovna mně bylo šumák, kdo si co o mně myslí, pokud to není někdo, koho mám rád. A i tak věděla většina školy o mé bisexualitě a... Vlastně by se to za bisexualitu označit vážně nedalo. Prostě úchylka na x.

„Nehraješ tam náhodou s kapelou?"

„Jen na hodinu, na škole máme více kapel, které si chtějí zahrát," pokrčil jsem rameny a zvědavě jsem na něj zíral. Snažil se udržet tvář v klidu, ale narůžověle tváře nezakryl. Potěšilo ho, že jsem si vybral právě jeho.

„A nebude to vadit?"

„Komu?"

„No... Tomu tvému kamarádovi."

„Nevím,"

„Tak pro-,"

Přerušil jsem ho krátkým polibkem. Ano, ano, vím, zase to klišé sem a klišé tam, mohl jsem mu třeba dát pěstí, to je celkem originální umlčení, pokud máš toho člověka rád, ale popravdě... Spíš jsem mu dal pusu proto, že jsem to nemohl vydržet já. Byl si nejistý a žárlil. Žárlil na Alexe jen proto, že bude zpívat se mnou. Že tam bude. Bál se, že si ukradne moji pozornost. Proto jsem ho políbil. Bylo to neskutečně roztomilé. I když jen trošku. Dax nebyl nějak moc majetnický typ jako já.

„Protože tě tam chci, chápeš? Takže pokud se zdráháš jen proto, že bys mu ublížil, nebo bys nesnesl pohled, jak se oba promenádujeme na stejném místě, tak... Nezavrhni ten ples, dobře? Vážně tam chci jít s tebou. Tančit spolu, být tam spolu, co ty na to?" ‚Proč mi to připadá pomalu jako vyznání lásky?'

Jeho zelenkavé oči se leskly. Viděl jsem v nich část svého obličeje, a můžu jen říct (ne, nejsem nějak arogantní ani netrpím sebechválou), že jsem vypadal fakt přesvědčivě. A i moje oči byli tak nějak zastřené? Prostě jsem vůbec nevypadal jako sedmnáctiletý smrad, co bude v prosinci slavit osmnáctku.

Ale důležitější byl pro mě výraz Daxe.

„T-Tak dobře. Půjdu," vydechl stále vykolejeně hnědovlásek. Byl blízko. Moc, moc, moc blízko. Tak blízko, že bych se mohl otřít nosem o ten jeho a pak ho políbit a...

‚Nepřemýšlej radši.' Jo, to je nejlepší rada do života, jakou jsem si mohl dát. Nepřemýšlej. Přemýšlení mi nejde, raději jednat.

A tak jsem jednal a udělal přesně to, co jsem chtěl. Volnou ruku jsem přesunul na jeho tvář a nosem se otřel o ten jeho (hele, mohlo to vypadat jako šušnění, ale já mám na takovéhle doteky úchylku).

„Co to děláš?" zeptal se celkem nechápavě Dax, i když se mu dech zadrhl. Musel jsem se tomu zasmát. Nikdy přede mnou neměl vztah a oba jsme se maximálně líbali, víc jsme nestihli. A i tak to pro něj bylo stále trochu trapné.

„Vynahrazuji si nedělní deficit líbání," zamumlal jsem tiše. Nevšímal jsem si jeho překvapeného nádechu a konečně spojil naše rty. Jasně, políbil jsem ho i před tím, ale tohle bylo jiné.

Byli jsme sami na písčité pěšince, bylo teplo, stromy vrhaly stíny a všude okolo příroda žila a zpívala. Ale to jsem nevnímal. Já... ‚Tohle je fakt mega příjemné.' U líbání jsem měl vždy divné myšlenky, ale s Daxem jsem je měl nejdivnější. Ostatně jako nyní, kdy jsem přemýšlel o tom, že voní, že je tak akorát vysoký, že má super jemné rty, že má pořádně vypucované zuby, protože je měl hladké, že musel jíst zmrzlinu (naštěstí ne bílou čokoládu), že... Takhle bych mohl pokračovat do nekonečna, ale ne, na to jsem už neměl sílu. Proč? Vždycky se do polibků tak pasivně zapojoval. Styděl se, i když to na něm nikdy moc poznat nebylo. A nyní?

„Co to dě-,"

„Ticho," špitl mi do rtů, načež mi jazykem vklouzl dovnitř. ‚Tohle... Se nestalo, že ne? Nebo sním?'

Přestal jsem řešit proč, nebo jak je možné, že se Dax odhodlal aktivně zapojit, a jednoduše jsem se přidal do takové menší bitvy. Samozřejmě, já nemohu prohrát. Nikdy. To prostě nejde. Sice jsem špatný stratég, ale co nevyhrajete lstivostí, musíte vyhrát rychlostí a nepředpovídatelností.

Pustil jsem jeho ruku, abych si ho mohl za pas přitáhnout ještě blíž, což on ocenil a oběma rukama se mi také zavěsil za pas, aby mi mohl být co nejblíž, přičemž mě kousl do rtu, jako by říkal, že pokud se teď odtáhnu, tak mi ukousne hlavu.

Líbali jsme se a líbali a... Pochopil jsem, že i on potřeboval doplnit deficit. Oba jsme věděli, že nejen ten nedělní, ale celý měsíc bez jeho rtů? Jako fakt? Bez jeho blízkosti, bez jeho příjemné vůně, bez jeho třepotavého duchu, bez jeho blízkostí... Vím, že jsem neskutečný ichtylosauří idiot, ale tohle všechno jsem si začal uvědomovat až teď. Jak moc jsem bez něj byl... všechno možné, jen ne Hydan, který je tím, kým se stal jen díky němu. A díky tomu dalšímu.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli (abych pravdu řekl, po pár minutách jsem se raději pánví trochu odtáhl, protože... Co si budeme, měsíc si jen honit nad představou obou kluků je něco jiného než se s jedním z nich líbat. Obzvlášť tak dravě a žhavě.) Kdybych se na to díval z dálky, asi by mi to připadalo vtipné, jak moc hladově jsme se doslova ohryzávali, ale v tu chvíli...

Asi by nebylo od věci si ujasnit, že jsem do obou kluků blázen jak vyšitý.

-- 1 301 slov --