Kdysi jsem chtěl být něčím víc, než jen zajícem zatoulaným v poli.
Bylo mi dvacet let, dokončil jsem školu, měl jsem přítelkyni a žil v tom nejrušnejším městě, v jakém jsem kdy vůbec byl.
Naplno jsem žil svůj studentský život. Přes den jsem se učil a chodil do školy a večer jsem se venku poflakoval s kamarády. Pili jsme, kouřili, dělali hlouposti a tak prostě normálně, jako všichni ostatní.
Byly to časy kdy jsem nic neřešil a byl štastný. Přál jsem si aby to nikdy neskončilo. Věčně jsem si na něco stěžoval, po té jsem to zapil a smál se té největší blbosti jaká mě zrovna napadla. Myslím, že to bylo to nejlepší období mého života. Můj den se skládal ze školy, kamarádů a holky. Bylo to super.
Ale pak jsem dodělal školu. Musel jsem si najít práci a začít pracovat sám na sobě. A pak jsem upadl ve stereotyp. Bylo to hrozně zvláštní, protože to nikdo nechtěl. Pořád jsme chtěli, aby naší největší starostí byla ranní kocovina v pondělí ráno ve škole.
Jenže jsme se tak nějak všichni mlčky rozešli. A začali jsme tedy, teď už doopravdy, normálně žít. Našel jsem si práci, ženu, založil rodinu. Byl jsem upřímně šťastný. Ne tak, jako když jsem byl s kamarády. Bylo to tak nějak jiné, krásné.
Jednoho dne jsem ráno vstal, a vědomil jsem si, že je půl jedenácté. Uvědomil jsem si, že jsem ve svých osmdesáti letech, v domě svého nejstaršího syna vstal o půl jedenácté a pocítil jsem cosi, co jsem ještě nikdy necítil. Vyšel jsem ven na verandu, na letní vzduch a začal přemýšlet. Nikdy jsem nijak moc nepřemýšlel nad tím, co bych měl dělat. Vždy to šlo tak nějak samo. S kamarády jsem se nikdy nenudil, holky se kolem mně samy množily a škola byla jednoduchá. Dostal jsem zadání, to jsem vyplnil a dostal známku. Ano, je to tak. Všechno šlo vždy tak nějak samo. A tak jsem ani nepotřeboval přemýšlet. Nejsem hloupý člověk, pouze mě oslnila krása jednoduchosti.
Ale, když si tak vzpomínám, na to, jak můj život vlastně šel...
Bylo tu jedno období mého života, které bylo též tuze zvláštní. Bylo to když jsem byl ještě malý. Chtěl jsem být pilot, mít veliký dům a vrtulník. Hlídací psy a obrovskou květinovou zahradu. Do teď mám rád letadla. Když jsem byl malý, věděl jsem o nich vše a můj pokoj byl plný malých modelů a plánů. Byl jsem přesvědčený že jsem našel poslání svého života. Řekl bych, že mě to přešlo když mi bylo asi třináct.
Tak nějak mi začalo být trochu úzko. Už jsem starý a to nejlepší mám s jistotou za sebou. Jen si tak nějak nejsem jistý. Nejsem si jistý jestli tohle, je to co jsem vždy chtěl. Protože já jsem sám o sobě nikdy nic nechtěl.
Kde bych teď byl, kdybych šel na vysokou školu pilotní? Kdo by byla moje žena, kdybych nechtěně neotehotněl se svojí přítelkyní? Kdybych nevzal práci auto mechanika, kdybych nechodil každý víkend do hospody, kdybych veškeré peníze neinvestoval do domácnosti a šetřil si něco bokem, kdybych neodmítnul nabídku práce, protože si to moje žena přála...
Jaký by byl můj život, kdybych se o sebe trochu víc zajímal? Kdybych byl trochu víc sobecký?
Teď když jsem starý, už vím co jsem udělal špatně. Ale nelituji toho. Byl to dobrý život. Jen je ho tak trochu škoda.
Kdysi jsem chtěl být něčím víc, než jen zajícem zatoulaným v poli.
