Příliš brzy. Příliš Pozdě

Část druhá

O tři roky dříve

Krystalické bílé skupinky vloček se lehce snášely k zemi v jedno ledové únorové úterý. Máma se vrátí z práce pozdě odpoledne, tak jsem šla na svou běžnou procházku a zakončila ji vysoko na kopci, kde se pokaždé dostanu až po vyjití třista schodů k Tori bráně. Za ní se rozprostírá celé Kyoto jako na dlani. Chodím tu skoro každý den. 
      Přemýšlet, o blbostech, nedůležitých věcech, o rodině, lásce, mých rozhodnutích, o minulosti a budoucnosti.
Chodím sem poslouchat hudbu, číst knihy, malovat, procházet si albumy starých fotek.
      Dnes jsem tu ale přišla sledovat zasněženou krajinu. V zimě Kyoto vypadá tak kouzelně a nedotknutelně, že nemůžu dělat nic jiného, než ho jen tiše sledovat.
      Nemohla jsem ho ale sledovat moc dlouho, jelikož pokaždé ztratím pojem o čase, navíc si v dálce všimnu oblaku tmavých šedivých mraků, co doprovází intenzivní vítr postupující blíže ke mě. Výjimečně vítr nezačíná na tomto kopci.
      "Ještě chvíli, prosím." Šeptnu pro sebe, vstanu z lavičky a postavím se k vysokému plotu ohraničující kraj kopce.
Položím si horizontálně ruce na studený plot a tvář zabořím do bundy.
     Jak jsem tušila, znovu jsem nechala myšlenky volně plynout a přestaly až tehdy, když jsem si všimla hustého tmavého oblaku, co se o velký kus přiblížil ke kopci.
     "Sakra. Snad to stihnu domů."
Složím ruce z plotu, schovám je do kapes své dlouhé modré bundy a kapku rychleji přidám do kroku. Začnu scházet zasněžené schody pod Tori bránou a čím více slyším šustění vytáhlých hubených stromů kolem sebe, hruď se mi strachem mírně rozřese, a tak přidám do kroku a začnu skoro běžet.
     Na procházku jsem si nemohla najít vhodnější dobu, v televizi ale nehlásili sněhovou bouři. Je možné, že jsem v té době přestala vnímat, což je mi dost podobné.
     Těsně na konci schodiště se jednotlivé bílé schody pod mýma nohama začnou motat, přestanu vnímat rychlost ve svých nohou a najednou cítím, jak mi pravá noha zůstane stát na schodě místo toho, aby se hnula a druhá jde dál. Narazím jí na led. Ztratím rovnováhu a se silným větrem se dostanu do vzduchu. Zavřu pevně oči a chráním si dlaněmi obličej.
      Pád se ale oddálil, jelikož mě někdo, nebo něco zachytilo. Určitě to byl někdo. Protože cítím něčí silné dlaně obtočené kolem mých zad.
      Otevřu oči a v tom přímo před sebou vidím černovlasého kluka s vyděšenýma modrýma očima. Chvíli na něj zvládnu jen hledět kvůli utrpěnému šoku.
     "Můžeš stát?" Zeptá se. Má hluboký, zastřený hlas.
      Dezorientovaně kývnu. V tom mě opatrně pustí a položí mi dlaň na rameno.
      "Musíš dávat pozor a neběžet tak bezhlavně po schodech. Hlásily dnes ledovku. Následuješ snad zprávy?"
      Jeho ostrý autoritativní hlas mě probudí jako studená voda.
   Nakloním hlavu na stranu. " Huh?!"
   Dotčeně se na mě zamračí. "Co?"
    Šetřesu jeho těžkou dlaň z ramene a udělám krok dozadu. "Ten vítr mě vyděsil, tak jsem zrychlila a pak se mi schody začaly pode mnou motat. Ztratila jsem rovnováhu."
      "Příště raději chůzí, i kdyby tě měla stihnout bouře. Běžet v ledovce je nebezpečné. Kdybych nešel kolem, kdoví, co by se stalo." Založí si ruce a zpraží mě  přísným pohledem.
      Ten má ale drzost poučovat cizího člověka. Taky si založím ruce. "Dnes žádná bouře být neměla."
      Civí na mě tak nechápavě, jakobych mu právě řekla, že nejsme uprostřed zimního období. "Cože?" Rozhodí ruce a plácne se do čela s povzdechem. "Vždyť o tom mluvili ve zprávách od rána."
      Začnu v mysli vzpomínat na to, když jsem dnes ráno sledovala zprávy, zatímco jsem myla nádobí. Pak si vzpomenu, že táta včera při večeři říkal, že si pustí nahraný záznam zpráv z minulého týdne. Pravděpodobně ho zapomněl vypnout a nikdo už se od večera nedíval na televizi. A já si toho nevšimla.
      Zhluboka vydechnu a poškrábu se za krkem pod šálou. Připadám si poněkud trapně. "Tak jsem to asi přeslechla."
     Podívám se na něj se staženým obočím. Ty jeho na mě shlížely stejně povrchně.
     "Díky, že jsi mě chytil a tím mi prodloužil život. Jestli se ještě někdy uvidíme, máš to u mě."
     Zasmušilá tvář se mu uvolní a tím vyniknou jeho velké modré oči, zvláštním způsobem rozšířené.
     Otočím se zády k němu a mávnu na něj, než se rozběhnu parkem.Pravděpodobně by na mě znovu zakřičel, že nemám běžet, ale v tom silném větru jsem už nic kromě něj neslyšela.