Gangsta Paradise ✓

10. Komplikované

Elle

Nesnášela jsem ho. Nesnášela jsem ho za to, že byl tak nafoukaný a za to, že mě políbil. Nejvíc ze všeho jsem ho nesnášela za to, co nemohl změnit a zdálo se, že ani nechtěl. Jak to myslel, že nemůže? Jak to sakra myslel, že mě nemůže nechat být? Těch otázek jsem se nedokázala zbavit. 

Z mého dumání nad Charliem mě vytrhl šramot židle vedle mě. Podiveně jsem zamrkala a vrátila se do reality mojí střední školy.

"Ahoj krásko," pozdravil mě Harry s úsměvem a sedl si na místo vedle mě. 

"Ahoj," oplatila jsem mu pozdrav a svůj pohled zaměřila na sešit, který přede mnou ležel na stole. 

"Děje se něco?" zeptal se mě a v jeho hlase byl patrný zájem. Netušila jsem, jak na tuhle otázku odpovědět. Byla jsem zmatená.

"Ani nevím. Je to trochu komplikované," odpověděla jsem neutrálně. Nechtěla jsem, aby byl zapletený do mého šíleného života, ve kterém nemám na výběr. Chtěla jsem si ještě chvíli představovat, že můžu být normální holka a mít normální vztah s normálním klukem. Kdyby jen tušil, jaký je můj život, tak by se mě nejspíš stranil, stejně jako všichni ostatní.

"Tak mi to vysvětli," řekl. Vysvětlit to? Jde něco takového vysvětlit?

Z našeho rozhovoru mě naštěstí vytrhl školní zvonek, který oznamoval začátek hodiny. Úlevně jsem si oddychla, protože jsem neměla tušení, co bych mu řekla. Jenže jeho pohled mi dával najevo, že tahle konverzace není u konce.

Po hodině jsem se mu snažila utéct, ale nevyšlo mi to. Byl rychlý. Jak mohl být tak rychlý?

"Takže?" řekl a čekal, že se rozmluvím. Bylo mi jasné, že mu musím něco říct, ale co? Pravdu? To bych se s ním nejspíš bavila naposledy...

"Prostě jsem se jen nepohodla doma s rodičema," řekla jsem první věc, co mi přišla na mysl. Dalo se říct, že to ani nebyla lež. 

"Nechceš si o tom promluvit? Třeba by ti pak bylo líp?" zeptal se mě. Myslel to dobře. A já mu chtěla říct všechno, vlastně jsem to chtěla vykřičet do celého světa. Ale nešlo to. Od malička mě učili, že věci v naší rodině patří jen do naší rodiny. Nikdo jiný o nich nesmí nic vědět.

"Ne, není o čem," zalhala jsem nakonec. Bylo to správné, nebo tím jsem se aspoň utěšovala.

Ahoj děcka! 

Jak se máte? Jak se vám líbí můj příběh? Napište mi svůj názor dolů do komentářů.

S láskou...Vaše Kirké..