Zimní slunce /Dokonale perfektní

Kapitola první

Dlouhé prameny husté temné hřívy rozplétal mrazivý vítr. Nechával je ladně vlát, dokreslovat nádheru toho mohutného zvířete, zatímco kopyta udusávala čerstvě posněženou zemi. Ozvěna cvalu rezonovala okolím. Ohlašovala, že král místního stádečka mířil zpět na svá území. Vdechujíce mráz a vydechujíce hustou mlhu si to zostra razil napříč dlouhou loukou, přesně tak silný a neohrožený jako býval vždy.

Poslední pobídka. Cílová rovinka se blížila. Tohle si užiju. Jasně jsem pod stehny cítila, jak celé tělo napjal vpřed, jak do svalů vrazila další dávka výbušné energie. Pohodil hlavou a s přitaženýma ušima protáhl i krk. Mé dlaně pevně sevřely hřívu. Rytmus našich dechů i srdcí splývali v jedno. Vyrazili jsme vpřed rychleji než by to dokázala neřízená střela.

Prolétl bránou. Několik koní ve výbězích se už z dálky ohlíželo. Nešlo nás přeslechnout. Prašan vířil kolem, studil na kolenou a připomínal, že žiju. Zatraceně, tohle já milovala. Tu divokost a pocit nespoustanosti, neporazitelnosti. Spolu s tím hřebcem jsme zářili.

Cesta měla během chvíle skončit; přitáhla jsem zachycené prameny hřívy a zapřela se v sedle, Trezzie už to dobře znal. Ztuhl a kopyta zarazil do sněhu, výraz přidrzle zkušený. I já se spokojeně ušklíbla, zornice modrých očí rozšířené adrenalinem kolujícím v žilách. Fríský hřebec ladně klouzal po ledu jakoby nic. Postupně zpomaloval a těsně před srázem se hbitě přetočil bokem, aby vyvolal vytoužený smyk – grandiozní zakončení ranní vyjížďky.

S přehledem zastavil. Úhledně, s plecemi hrdě vypnutými na odiv světu. Okamžitě jsem ho pořádně podrbala na krku. Obě přední vyhodil pár centimetrů do vzduchu, oslavně si poskočil nad skvěle započatým dnem. Jak kopyta dopadla, led křupnul a vytvořil několik mapiček. Nás dva už nemohlo nic zastavit. Nepřežívali jsme, ale užívali si. Tenhle malý svět patřil Monně a Trezzurovi a ten kůň to moc dobře věděl.

„Jestli v tadytom budete pokračovat,  jednou se zabijete."

Táta akorát v blízké kruhovce připravoval na práci mladou kobylku, takovou pěknou vysokou hnědku bůhví jakého původu. Už tu trávila třetí týden a pořád odmítala jakékoliv sedlání. Jediné, co si nechala nasadit, byla ohlávka. Měla nejasnou minulost. Prý mu jí nějací lidé prodali za symbolickou cenu, chtěli se jí zbavit. A on, jako už většinou, nad ní nelámal hůl. Když to přišlo na problematické koně, srdce tohohle jinak tvrdého rančera velmi rychle měklo. Možná i proto, že si prostě mohl dovolit živit pár desítek zbytečných krků navíc.

Obalený v tom svém tlustém zimní kabátě přeskočil plot a natáhl k mému vraníkovi ruku. Modrýma očima propaloval svou dceru na jeho hřbetě, požadujíce nějakou odpověď. 

„Nezabijeme. Víš, že jsme sehraní," prohodila jsem sebevědomě.

„To sice můžete být, ale led je led. Je nevyspitatelný. Nechci už nic takového víckrát vidět, mladá dámo."

Odebral se zase zpět ke kobyle. Já ho tak trochu nasupeně sledovala a nakonec jen pobaveně zavrtěla hlavou.

„Fajn. Příště to pojedem, až tady nebudeš."

Spražil mě vyčítavým výrazem: „Rád bych s tebou strávil aspoň jedny Vánoce, víš?"

Zpoza domu se akorát vynořil Chris. Poslední dobou vstával dřív, rekonstrukce půdy totiž dávala zabrat. Chtěli jsme si ji zrekonstruovat z většiny vlastními silami, sami si vytvořit milující domov. Tedy, alespoň prozativní milující domov. Samozřejmě jsme nemohli na půdě bydlet navždy.

Založil si ruce na hruď a pozoroval nás podobně vyčítavě, co předtím táta. Jen jsem se na něj zakřenila, ale... s láskou. To v něm vyvolalo pousmátí, ač stále vyčítavé. Trezzuro si nedočkavě odfrknul, tak dostal další pobídku. Velmi rád pohodil ocasem a zamířil k ohradám. Černovlasý mladík nás beze slova nechal odejít. Dávno jsme ke komunikaci nepotřebovali slova. Ne, že bych se na něj netěšila. Jen mohl počkat, narozdíl od vraníka.

O pár desítek minut později už jsme stáli s Trezzurem uprostřed jeho soukromého výběhu, ozáření studenými paprsky zimního sluníčka. Hleděl mi do očí, hřívu už zase rozcuchanou všude možně. Lidé běžně nerozuměli poutu, které jsme sdíleli, proto mysleli, že si při smyku ublížíme. Nechápali, že kdyby tenhle hřebec cítil jakékoliv nebezpečí, hrozící jeho člověku, hned by toho nechal. Naplno jsem mu věřila.

Nevinně zamrkal. Klasicky předstíral krotkého koníčka. Ještě mi teplýma nozdrama očichal dlaň, než otřepáním naznačil, že by docela rád už zase uvedl svaly do pohybu. Miloval běhat kolem a užívat si sněhu. Kdo by potřeboval Vánoční dárky – on bohatě stačil.

Nakonec jsem se přeci jen neudržela a ještě ho pořádně objala, celá rozesmátá. Hřál a voněl po multivitamínových pamlscích. Celý on.

„Tak si běž!"

Pohodil hlavou.

„No, tak běž!"

Jako kdyby testoval, jestli to myslím vážně.

„Tak co je? Co tím myslíš?"

Někdo by řekl, že se chovám jako malé dítě. Já prostě jen ráda dělala všechny možné vylomeniny, které nás s vraníkem napadly. Ano, nás. Připadalo mi, že jsme ty nápady dostávali společně.

Rozeběhla jsem se do prostoru a cestou nabrala sníh. Trezzuro dostal pořádný zásah jednou koulí, pak druhou. Vločky se nádherně zaleskly na tmavé srsti. Přidal do cvalu. Letěl přímo naproti mně. V poslední sekundě uhnul jen o malý kousek. Studený vzduch mě zaštípal do tváří tak moc, až zrudly. Zadníma pořádně vykopl, takže mi uštědřil ne sněhovou kouli, ale rovnou celou vánici. Člověk rázem děkovat za termo rajtky.

Vánoce začínaly. Naše první společné. Nic jsem nemilovala víc, než je započít právě takhle; naživu.