Zimní slunce /Dokonale perfektní

Kapitola druhá

Vezmu Oriona na vyjížďku. Opírala jsem se o parapet okna v kuchyni, nadechujíc svěží zimní vzduch. Tak jako vždy byl cítit po protopeném uhlí a nasládlé vůni všudypřítomného ledu. Kraťoučké pramínky světle kaštanových vlasů mi on mírný vánek hravě čechral – to já milovala. Znovu a dokola připomínal, že jsem tím, kým jsem. Že minulost je dávno pryč.

Vezmu Oriona na vyjížďku. Věta zněla v uších a ne a ne odejít. Netušila jsem proč, ale... něco se mi na ní nezdálo. Ten tón nebo snad to, jak táta výmluvně uhnul očima kamsi do strany. V těch slovech vězela určitá tíha. Nosil snad na srdci něco, co nám potřeboval sdělit?

Pochybnosti i jakékoliv myšlenky rychle zmizely. Zbylo jen tiché usmátí. Chris. Zezadu objal můj pas a nevědomky mi dýchnul za krk, jak se bez optání přiblížil.

„Nemáš co na práci?" popíchla jsem ho a vyhledala ty tmavé oči, uvězněná mezi jeho pažemi, jak si ruce opíral o parapet.

S drzým úšklebkem vytáhl levé obočí: „Mám vždycky něco na práci, narozdíl od rančerovi dcerušky."

Tohle si nenechám líbit! Možná byl vyšší a silnější, ale já zase mazaná. Tomu, abych vyskočila na okno a usadila se tam, abychom si koukali alespoň zpříma do tváří, zabránit nemohl.

„Asi zapomínáš, že už u mého táty nemáš status zaměstnance, ty chvástale. Nemusel bys dělat skoro nic."

Moment mlčel. Dobře jsem poznala, že si klasicky užíval bezprostředního výhledu na svou milovanou a taky toho, jak ji držel v pasti. Přiblížil se. Hodně, hodně blízko. Lhala bych, kdybych řekla, že mi v takových chvílích srdce netlouklo tak silně jako poprvé. Chris byl jediný, kdo mě dokázal takhle odzbrojit aniž by se bůhví jak snažil.

„No," usmíval se, „jak vidíš, zrovna teď něco důležitého na práci mám."

„Tak hele, děcka."

Námi oběma vylekaně trhlo. Místností zaznělo dupání zablácených bot a přehození sedla s podsedlovkou přes židli u jídelního stolu. Přítel otráveně zavrčel a svěsil hlavu. Nato mě chytil za ruku a ač sice nemusel, pomohl mi seskočit z okna na zem.

Cynthia stála kousek od nás. Táta tuhle ženskou najal teprve nedávno a od první minuty působila nesympaticky. Hnědé vlasy nosila v přísně zapleteném copu, výraz nesmlouvavý, štíhlou postavu oděnou v drahém jezdeckém oblečení povětšinou béžových barev. A ty oči... studeně modré. Prostě připomínala mou matku. K tomu navíc její arogantní chování.

„Dobrý den," utrousil Chris, aby dal najevo, že by se slušelo třeba pozdravit.

„Pěkný podvečer," oplatila jakoby nic.

„Připadáme vám jako děcka?"

Zatahala jsem ho za košili a beze slova tím poprosila, aby se na ni vykašlal a raději to nějak přešel. Na hádku s někým takovým mi nezbývala energie.

I já si ji však změřila přísnějším pohledem: „Co jste potřebovala?"

„Podívej, Monn, netušíš, kde tvůj otec nechává dokumenty ohledně počtu krav a nově narozených telat?"

Zamyšleně založila ruce, úzké rty semknuté v neprůstupnou linku.

„To úplně nevím, tohle za něj vyřizují většinou zaměstnanci. Zkuste se zeptat Nordiky nebo jeho samotného, až se vrátí."

„Aha... nevadí," tmavovláska opět vzala do rukou odložené sedlo s dečkou, přes tvář jí přebíhalo několik nažloutlých paprsků podvečerního sluníčka, které poodkryly nepříliš spokojený výraz, „tak já půjdu ke hříbatům, kdyby něco. Můžete mi přijít pomoct, kdyby se vám chtělo."