Gangsta Paradise ✓

15. Rodina

Elle

Několik minut tam jen tak stál a pomalu dopíjel svojí skleničku. Začínala jsem si přát, aby něco řekl. Chtěla jsem, aby křičel, možná aby mě i udeřil, všechno by totiž bylo lepší, než tohle hrozné ticho.

Ticho prolomil vyzváněcí tón telefonu. Charlie sáhl do kapsy a přiložil si telefon k uchu. Chvíli jen poslouchal, než chladně odpověděl.

"Ne! Vy už nic řešit nebudete! Moje žena, můj problém," řekl a zavěsil. Po jeho slovech se mi rozeběhl mráz po zádech. Přála jsem si, abych byla dost odvážná na to, abych se ho zeptala, kdo to volal, ale v tu chvíli jsem nebyla schopná mluvit.

"Sedni si," řekl, aniž by mi věnoval jediný pohled. Moje mysl, jakoby byla zastřená a moje tělo, jen plnilo jeho rozkazy. Posadila jsem se na pohovku a čekala, co bude dál.

Charlie si sundal černou, koženou bundu. Z její vnitřní kapsy vytáhl krabičku cigaret a zapalovač. Bundu položil na gauč a zapálil si. Sledovala jsem každý jeho pohyb a snažila se odhadnou, co si myslí.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se odhodlala něco říct. 

"Jak to teď bude?" zeptala jsem se polohlasně. Konečně se na mě podíval.

"Jak to myslíš?" zeptal se nechápavě.

"Co teď semnou bude?" zeptala jsem se narovinu. Začala jsem si i myslet, že se mě možná budou chtít zbavit. 

"Co by bylo. Nic," řekl se zamračeným výrazem. 

"To nechápu," řekla jsem spíš sama sobě. Charlie se uchechtl a potáhl si z cigarety.

"Co nechápeš? Myslíš, že tě zabiju, protože sis užila s nějakým klukem?" zeptal se pobaveně. Asi se to zdá směšné, ale přesně to jsem si nějakou chvíli myslela. Charlie z mého výrazu nejspíš poznal, co se mi honí hlavou, a tak se začal od srdce smát.

"Řekni mi Shelly, za koho mě to máš?" Nevěděla jsem, co říct. Cítila jsem se trapně a zároveň se mi trochu ulevilo.

"Já nevím. Asi za někoho, kdo se podobá mému a tvému otci," řekla jsem nejistě. Mírně mu cuklo v koutku. 

"Asi bych se měl urazit," podotkl. Mírně jsem přikývla. Srovnávat ho s jeho otcem bylo asi moc drsné. 

"Tak proč tu jsme?" rozhodla jsem se změnit téma našeho hovoru.

"Protože je lepší, když si to s tebou vyřídím já, než můj otec," řekl, jakoby to bylo úplně jasné. Věděla jsem, že má pravdu, nebo jsem tomu aspoň chtěla věřit.

"Zlobíš se?" zeptala jsem se opatrně. Charlie se posměšně uchechtl.

"Jestli se zlobím, Shelly?" řekl pobaveně a přistoupil blíž ke mně. Přidřepl si, aby mi viděl zpříma do očí a nahnul se ke mně tak blízko, že jsem cítila jeho dech na své kůži.

"Nezlobím se. Já zuřím," řekl a jeho tón hlasu se rázem změnil. V jeho zelených očích jsem zahlédla záblesk bolesti, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě jen nešálí zrak.

"Neudělala jsem nic špatného," řekla jsem rozhodně. Charlie zatnul pěsti a pokusil se udržet neutrální obličej.

"Spala si s ním?" zeptal se mě nakonec se sklopenýma očima. Nasucho jsem polkla a dech se mi zatajil. 

"Ne," odpověděla jsem jednoduše. Zvedl svůj pohled ke mně. Zdálo se, že zkoumá, jestli říkám pravdu. 

"Ale to neznamená, že nechceš," podotkl hořce. V očích mě začaly pálit slzy. 

"Tady přece nikdy nešlo o to, co chci já," odvětila jsem a hlas se mi při tom mírně třásl. 

Celá tahle situace nebyla fér. Výčitky v jeho očích, naši otcové, kteří se na mě zlobili. Nic z toho jsem si opravdu nezasloužila. Chtěla jsem přece jen pár minut štěstí. Poslední rok svého života, který bych mohla ovládat podle sebe. 

"Vždycky jde jen o rodinu, není to tak?" pokračovala jsem dál. Chtěla jsem, aby věděl, že to já jsem ta, komu ublížili, ne on. 

"A je to tak špatné dělat něco pro rodinu?" zeptal se mě. On měl úplně jiný pohled na věc, než já. Možná to bylo pro to, že měl větší volnost a vždycky se mohl rozhodovat podle sebe. Byl pýchou jeho rodiny.

"Rodina má být přece o lásce. Má to být o tom, že miluješ a neublížíš těm, na kterých ti záleží! Myslíš, že něco takového můj otec dokáže?!" vykřikla jsem a nechala slzy, aby volně stékaly po mých tvářích.

"Myslíš, že si zaslouží, abych pro něj něco dělala, když on pro mě nikdy nehnul prstem?!" vyjekla jsem. Zavřela jsem oči a pokusila se zklidnit svůj tep.

"A co já?" zeptal se po chvíli ticha. Otevřela jsem oči a věnovala mu nechápavý pohled. 

"Já nejsem tvoje rodina?" doplnil svojí otázku. Hlavou mi proběhlo hned několik možných odpovědí. 

"My jsme dva lidi, kteří musí být spolu, protože to po nich chtějí," odpověděla jsem tak, jak jsem to cítila. Hned jak jsem to řekla, tak jsem na něm poznala, že ho to ranilo.

"Máme být spolu celý život. Nechceš aspoň zkusit, být moje rodina?" zeptal se a v jeho hlase byla patrná naděje. 

Nevěděla jsem, co na to říct. Nikdy mě nenapadlo, že bych o něm mohla smýšlet lépe. Pro mě byl jen nutné zlo mého života. Ale co kdyby? Co kdyby tu byla šance, že nám to bude fungovat? Nemusela bych ho milovat, ale snad by jsme mohli být přátelé. Ale jde to u něčeho, jako je domluvený sňatek?

"Nevím," vydechla jsem s roztřeseným hlasem. Charlie pokývl hlavou a prudce vstal. 

"Fajn," řekl nakonec. Vypadal poraženě. Vlastně mi ho bylo docela líto. Chtěla jsem to nějak napravit. Říct mu, že všechno bude v pořádku. Jenže jsem netušila, co bude. 

"Koupelna je tamhle v rohu. Seženu ti něco na převlečení. Budeš spát v ložnici," řekl rozhodně. 

"Já nepojedu domů?" zeptala jsem se nechápavě. Prohlédl si mě od shora dolů.

"Chceš jet dneska domů?" oplatil mi otázku otázkou. Jistě, že jsem domů nechtěla. Měla jsem strach z toho, co mě tam čeká. Ale strávit noc sama s Charliem? Netušila jsem, čeho se děsím víc. A v tu chvíli mi to problesklo hlavou. Mám spát v ložnici, ale...

"Jestli mám spát v ložnici, tak kde budeš spát ty?" zeptala jsem se a v mém hlasu byla patrná panika. Zdálo, že jsem ho více, než pobavila.

"Budu tady, na gauči," řekl s posměšným úšklebkem a mně se ulevilo. 

Potřebovala jsem být chvíli sama. Musela jsem se uklidnit a utřídit si myšlenky. Dnes se toho stalo tolik. 

Ahoj děcka!

Hlásím se vám s novou kapitolou? Jak se vám líbí?

S láskou...Vaše Kirké..