Reflection || h.s.

Chapter 4

Seděla jsem schoulená na sedačce auta a brečela. Zatímco muž, který byl ozbrojen a já nevěděla co se mnou má v plánu, otevíral dveře u řidiče, tak mě nenapadlo nic lepšího, než se pokusit o útěk. Buď to vyjde a nebo ne. I když si osobně myslím, že ne. Ale tak, za pokus nic nedám. Když uslyším zvuk otevírajících dveří, je to pro mě jasný signál toho, něco udělat. V mým případě to je to, abych otevřela dveře a utekla někam daleko. Na nic nečekám a ihned popadnu kliku dveří, které pomalu ale rychle otevřu.

Sotva se stavím na nohy, když muž se rázem objeví přede mnou a dveře mi zabouchne před nosem. Ještě mě stačí silně přitisknout oběma rukama za ramena ke straně od auta a já se s nehnutím doslova vyděsím. Drží mě tak pevně, že nemám žádnou šanci se vyvlíknout. Zvednu vyděšeně pohled na jeho tvář a se strachem se mu kouknu do očí. Měl je tmavé až skoro černé a mezi obočím se mu až objevila vráska z toho, jak se mračil.

„Co si jako kurva myslíš, že děláš?!" vykřikne mi do obličeje a já s sebou cuknu. Nemohla jsem se překonat něco říct. Byla jsem jako zmražená. Ostatně jsem se i bála promluvit. Vím, nebylo to normální se pokusit utéct, ale já vážně chci daleko od něj. Naháněl mi strach a to jsem ho neznala ani deset minut.

Když chtěl znovu promluvit, přerušil ho vyzvánějící telefon z jeho kapsy. Zanadával si pro sebe a jen se jednou rukou natáhl po jeho mobilu. Svůj stisk okolo mého ramena ale povolil a koukal se do telefonu, na který se mračil snad ještě víc, než předtím na mě.

Vůbec jsem nechápala co dělám a tak jsem se mu vytrhla a znovu se pokusila o útěk. Neptejte se mě, proč jsem to udělala, ale moje tělo mě zkrátka neposlouchalo. Mé tváře byly mokré od mých slz, které se ani zdaleka nedaly zastavit. Náhle jsem za sebou uslyšela rychlé kroky a za malou chvíli mě silná paže držela za loket, za který si mě přitáhla k sobě. Narazila jsem do jeho hrudi a ani se neodvážila se mu kouknout do tváře.

„Fajn, baby. Když to nepůjde po dobrým, půjde to po zlým." nevěděla jsem, co tím měl na mysli, až do doby, kdy mě něco silně bouchlo do hlavy a mě se zatmělo před očima.

*

Byla jsem pořád ještě mimo, ale cítila jsem, jak mě někdo bere do náruče a ten někdo se se mnou rozešel někam pryč. Moc jsem toho neviděla, protože jsem byla moc slabá na to, abych mohla otevřít oči a čelit tak tomu náhlému světlu, které mě oslepovalo. Chtěla jsem i promluvit, ale zdálo se to jako nemožné. Uslyšela jsem nějaké hlasy, ale bohužel jsem byla natolik slabá, že jsem nemohla rozeznat to, co říkali. Chtěla jsem, aby mě dotyčný pustil a nechal být, ale nemohla jsem se pohnout. Byla jsem slabá. Pak už jsem jen upadla znova do bezvědomí.

*

Vzbudili mě kroky, které jsem slyšela blíž a blíž. Bolelo mě celé tělo a o hlavě ani nemluvím. Moje víčka se zdály být těžší něž obvykle, ale snažila jsem se je otevřít, abych se pak mohla porozhlédnout kolem sebe. Po pár chvil jsem je konečně otevřela, ale nic jiného něž tmu jsem neviděla. Začínala jsem se čím dál tím víc bát. Rukama jsem se zapřela o zem, na které jsem se probudila a začínala panikařit. Kolem mě jsem neviděla nic jiného než tmu.

Pomalu jsem se začínala stavět na nohy, ale když už jsem se chtěla vyhoupnout nahoru, uslyšela jsem odemykání zámku. Rychle jsem hlavou trhla tím směrem a začala couvat. Když už ten daný člověk dveře odemkl, narazila jsem do něčeho tvrdého za mnou a než jsem se stačila otočit, abych nespadla, dopadla jsem na něco měkkého. Rukama jsem se stihla ještě podepřít a pak jsem jen slyšela kroky mířící ke mně. Za dveřmi bylo vidět světlo, ale na osobu jsem neviděla. Což mě vyděsilo ještě víc a tak jsem začala pomalu couvat dozadu.