Speaking blood

Desia

Smrt se vypařila. Teprve teď si všimla, že leží na posteli ve svém pokoji. Muselo být strašně pozdě, vzhledem k poloze slunce. Rodiče ale byli na služební cestě a měli se vrátit, až za pět dní. Prostě řekne, že se jí udělalo zle, což nebude úplně lež.

Okno bylo pootevřené. Proudil k ní studený vánek. Opatrně, velice opatrně uchopila náhrdelník a zavřela oči. Nic. Nebylo slyšet vůbec nic. Jen tiché sténání odkudsi z dály. Pak uslyšela proud. Viděla řeku. Řeku z horké, vařící krve.

Že je to krev sice nemohla potvrdit, ale byla si tím stoprocentně jistá. Poznávala ten rezavý pach. Tu nahnědlou barvu. Chtěla dovnitř. Ponořila se až po lokty do bublající tekutiny. Prohnula se. "Vrať se do svého miulého života. Vrať se domů. Nech se nést proudem. Poslechni volání své krve." Ozývalo se zpoza chřadnoucích vrb.

Povolila. Nejprve, jen malou vteřinku ležela tak, že to téměř působilo jako by se vznášela na hladině. Pak jí proud strhl hluboko do husté rudé krve. Instinktivně se nadechla ale nic se nestalo. Ucítila jen bolest a pak padala.

Rozhlédla se kolem sebe. Všude bylo jen dlouhé nekonečné pole. Pole Smrti. Poznávala to tu. Bianca zde bojovala. Nemohlo to být skutečné. I kdyby jiné světy existovaly, i kdyby bylo cestování mezi nimi možné a opravdu se jí zjevila smrt, nemohlo to být tak jednoduché.

Nemohlo to být skutečné. Ale bolest v zádech a naražený kotník, svědčily o opaku. Všimla si že je něco jinak. Vlasy už neměla rovné a kaštanově hnědé, ale vlnité a rudé. I pleť měla tmavší. A místo tepláků a tílka jí zahalovaly jen lístky růží držící pohromadě a tvořící kraťounké šaty.

Nohy měla bosé. Zvedla se. Všechno jí bolelo. Při každém kroku jí nohou projela křeč. Musela dojít k řece. Byl tam dům. A v něm někdo, kdo jí všechno vysvětlí.

Slunce pražilo. Tělo jí bolelo čím dál tím víc. Chtěla si sednout. Chtěla omdlít. Ale musela vydržet. Bála se zavřít oči. Most byl tři kroky od ní. Přešla po něm. Dřevo úpěnlivě zavrzalo. Byla na druhé straně. Zaklepala na dveře.

Chaloupka, před kterou stála, byla tak obyčejná, že ji to zarazilo. Dřevěná zeď, tašková střecha a malá špinavá okna. Někdo jí otevřel. Překvapilo jí, že někdo tak krásný může žít v tak obyčejném domě.

Dlouhé modré kadeře měla svázané v rybím copu, pleť tmavou jako kakao, ňadra pevná, úsměv hřejivý, velké oči fialové ověnčené řasami tak dlouhými, že by si s nimi mohla i ofinu česat a její tělo zahalovaly jen květy bílých narcisů srostlé dohromady.

Zachichotala se. "Konečně, Alexandro! Nejspíš jsi zmatená. Pojď dál. Všechno ti vysvětlím." Měla by jít? Šla. Dveře se s bouchnutím zavřely. Ohromilo ji jak krásné to vevnitř bylo. Dřevěný nábytek, průzračný potůček, barevné pohovky a místo podlahy mech. Na rameni se jí usadila bílá holubička.

"Na Zemi, chápete pojem znovuzrození, že?" "Ano." "Dobře. Aspoň něco. Podívej je to docela jednoduché ano? V našem vesmíru se nachází spoustu planet s živými myslícími bytostmi. Někde je magie více, jinde méně. Každá má své pány a bohy. Každá má svá pravidla. Ale je něco, pod co spadají všichni. A to jsou zákony smrti. Hlavně ten první."

"Zemřít můžeš jen jednou." Ano. Přesně tak." "Jenže kdysi dávno zemřela veliká hrdinka. A protože neměla své poslání dokončeno, bohové vytvořily kouzlo. Výjimku. Nemůže jí získat každý. Je téměř neproveditelná. Ale ne nemožná. Je to útěk před smrtí. Ale musíš mít štěstí a plán.

Ty jsi znovuzrozená. Poprvé. Narodila si se před 28 lety. Jako Bianca. Neměla si přijmení. Tvá rodina vlastnila obrovský statek a rozlehlou farmu. Byla si čarodějka. S tím se prostě narodíš. Ale tvůj rodokmen je velmi komplikovaný. Tvá babička byla princezna jednoho menšího elfího rodu. Zamilovala se ale do člověka.

Ten s ní strávil noc a pak jí opustil. Ale ona otěhotněla. Narodila se jí tvá matka. I ta se zapletla. S mořskou bytostí. A ty jsi smíšením několika druhů. Jsi čarodějka, elfka, mořská bytost ale jsi i člověk. Máš nejen moc ale i smrtelnost a zranitelnost.

Proto tě tvý bližní následovali. Byla jsi mocná ale zároveň něčím obyčejná. Tak jako oni. Vzhlíželi k tobě, respektovali tě a brali tě jako jednu z nich. Byla jsi skvělá vůdkyně."

"Jak jsem se k tomu dostala?" "Ve tvých 14 letech tě zasnoubili. Ty si pracovala jako lovkyně, v tom jsi byla vždy skvělá a farmářka. On vlastnil nedaleký obchod s oděvy. Byli jste dobrý pár. Ale nemilovala jsi ho.

Vaše město pak napadli malici, odporná stvoření živící se lidkou krví a masem. Zabili tvého bratra, tvého otce a tvá matka spáchala sebevraždu. Ty jsi utekla. Začala si bojovat. Vzpírát se. Odhalovat svou moc. Ale měla si i temné období. Byla jsi agresivní a nepřístupná. Vzbuzovala si strach ale i úctu. A malici tě nenáviděli. Byla jsi schopná pozabíjet desítky maliků úplně sama.

Osvobozovala si. Byla si takový zvláštní Robin Hood. Pak si se seznámila s Valentýnem. Princem Jihu. Moc jste se nemuseli. Ale pak to začalo opravdu jiskřit. A zasnoubili jste se. Měli jste dceru. Lauru. A pak? Jsi se stala královnou naší země. Quelinie. Přes moře je ještě Apos jehož jedinou žijící královnou je Aradnis. No kromě lidí, maliků, elfů a mořských bytostí tu žijí i trpaslíci, jednorožci, draci, kentauři, víly, polotvorové a verdakové. To je vše, co bych k tomu řekla. Nic dalšího mě nenapadá."

"Promiň-" "Desio, jmenuji se Desia." "Jistě. Promiň Desio, ale mám v tom všem zmatek. Je toho moc. Chápu to, ale mám z toho strašlivou bolest hlavy. A pořád mám v hlavě hlásek, který mi našeptává, že to není pravda. Že se brzo probudím."

"To chápu. Ale musíš se toho zbavit. Protože to skutečné je a pokud zemřeš, nebude nic, co by tě zachránilo. Nic. Další šanci nedostaneš."