Když mi bylo asi 7 ptali se všech dětí na jedinou otázku 'Jaký byl tvůj nejhorší životní zážitek?', většina mých vrstevníků odpověděla 'Když jsem měl/a narozeniny, tak mi máma s tátou nekoupili to, co jsem si přál/a.' Děti asi o rok starší zapátrali do svých snů a odpověděli zněním jejich poslední noční můry, která obsahovala přibližně tohle 'Zdálo se mi, že maminka zemřela a že jsme s tátou zůstali sami, ale potom jsem se probudil/a a zjistil/a, že to byla jen noční můra.' Zbytek odpovědí nebyl příliš odlišný a já si přála, aby moje odpověď byla také takto lehce zformulovatelná. Přála jsem si odpovědět tak jednoduše, jen si postěžovat na rodiče, že mi nekoupili moji vysněnou hračku, nebo podotnout jejich skonání ve snu. Jenže takhle lehké jsem to já neměla, moje odpověď na tuto otázku byla zodpovězena úplně jinak....
***
'Mami! Mami! To bolí! Kde jsi?!' protřela jsem si oči, které jsem měla celé zalité slzami. Ležela jsem na zelené trávě, mokré a měkké, jenže teď mi tak měkká nepřipadala, řezala mě do zad a noh, jako kdyby mi někdo zapíchával špendlíky do každého nervu. Ohlédnu se kolem sebe, abych našla mámu. Vidím na trávě jen rozprostřenou červenou mazlavou tekutinu, která mi teče z hlavy, ale máma nikde. Uvědomuji si, že mě bolí hlava a nohy přestávám cítit, je to špatně? Nebo padám do kómat?. Naposledy se podívám na své nohy, které pod vrstvou plechu skoro nevidím a s prosbou, aby tu byla máma upadnu do kóma.
'Natalie?Natalie?'
'Mami! Kde jsi byla?'
'Musíš jít za mnou!'
'Mami, ale já nechci.'
'Pojď za mnou!'
'Mami, ale já....'
'Už se probouzí!' otevřu oči a uvidím bílé povlečení, které přikrývá mé tělo, mám na sobě bílou košili a vedle mé postele stojí tři lidi v bílém plášti, jsou jako přízraky 'Kde to jsem?' zeptám se ze zvědavosti 'Jsi v nemocnici zlatíčko' odpoví první 'a prodělala si se svými rodiči autohavárii.' sklopí zrak k zemi a povzdechne si. Už si vzpomínám máma na mě ječela, že si mám zapnout pás , já neposlechla, tak se otočila a chtěla mi jej zapnout sama, ale táta v tu chvíli nezvládl řízení a....pak už jsem slyšela jen ránu a ticho.
Do očí se mi vhrnou slzy a z mých úst vyklouzne tichá, sotva slyšitelná otázka 'Kde je máma a táta?'. 'Víš Natalie, dělali jsme, co jsme mohli, ale utrpěli četná zranění a jejich srdíčko to nezvládlo.'
***
...'Moje nejhorší vzpomínka byla, když jsem se v 6ti letech dozvěděla, že mi zemřeli rodiče.' Odpovídala jsem každému, kdo se mne na to zeptal a každý mi odpověděl 'Chudáčku sirotečku a jaké to bylo?' Jaké to asi bylo, když vám zemře celá rodina?! Příšerně to bolelo a i teď to pořád bolí, i když je to už skoro 10 let. Přece jen jsem přišla o svoji jedinou rodinu a tu mi někdo nenahradí.
