Napříč světy [Crossover příběhů Amylazy]

6.

„V pořádku, Henri?" ujišťoval se Theo, když viděl vyskočit Henriho do sedla s tím, že tentokrát na to měl být úplně sám.

„Ještě stále nabízím svoje záda," zazubil se a ukázal palcem dozadu, avšak Henri jen zavrtěl hlavou.

„Měl jsem nějaké kurzy, to zvládnu."

„Dobře, ale kdybys..."

„Theo."

„Už mlčím," otočil se a usadil na nového koníka, kterého mu přiřadili. Opět nastala zvláštní situace, při níž se snad všichni postupně rozdivočeli, a štolba měl co dělat, aby je opět uklidnil.

Erikk upřel na toho cizince svoji gázu. I Arsen si všiml cíle jeho myšlenek. Oba si byli vědomi, že zde něco nehraje. Přesto neměli tu odvahu se zeptat - respektive, i kdyby se zeptali, zdá se, že by se jednalo o stejně intimní věc, jako je magie z Říši. Možná na to ještě po čas cesty přijdou.

Když pak Theo již plně okupoval sedlo své klisny, z ničeho nic začala vyskakovat jak divá, hlasitě řehotat, házet nohama dopředu dozadu. Lidé z nádvoří se vytratili a jen se strachem pohlíželi na muže, který pravděpodobně dnes skončí se zlomeným vazem.

Kdo by řekl, že během chvilky se Theo bude smát jak šílený a z divokého koně se stala skoro socha.

S potleskem se však nesetkal. Každý málem vypustil duši, a on si tu vtipkuje a předvádí své schopnosti?

Jediný Lad se toho chytl.

„Dáme pak závod?"

„Jasně," usmál se Theo na svoji spřízněnou duši v tomto divném světě.

A k závodu opravdu došlo. Jakmile byli již několik hodin od Menhanu, Theo popohnal klisnu kopnutím do slabin a jako za mladých časů, i nyní se proháněl s větrem o závod, jako závodníci na dostizích, nebo jako Pegas v oblacích...

Celou sebranku pak překvapilo, když to byl právě cizinec z nového světa, kdo si odnesl pomyslnou vítěznou trofej.

„S koni to vážně umíš," obdivoval Lad usměvavého mladíka. „Jak jsi ji naváděl v těch zatáčkách, už jsem myslel, že se vyklopíte."

Theo se jen ušklíbl.

„To, že se má rodina vždy starala o koně, s tím jsem nelhal. A ty stroje také umím vyrábět a opravovat. Ačkoliv jsou více podobné tomu, co předložil Henri."

„Hele, myslíš, že by mi to mohl nechat? Víš, pro Beriho. Tímto dárkem všechny troufnu, a i Miliada se na mě už nebude zlobit."

„Ehm, jako, rád bych, ale ten přístroj pohání něco zvané baterie. A ta vydrží vždy jen pár dnů. Uvidíš, zítra bude Henriho mobil kaput a ani se ti nerozsvítí."

„A co s tím pak děláte?" Lad nechtěl věřit, že ta precizní řemeslná práce mobilu po pár dnech půjde do koše.

„Nabíjíme. Představ si, že stejně jako krmíš slepici nebo koně, tak my ten mobil krmíme, ale speciálním žrádlem, který tady nikde není. Hm, je to na bázi blesku. Viděl jsi blesk, že?"

„Ano, jednu naši služku dokonce zabil..."

„Tak taková energie, jako utváří blesk, pohání i tento mobil."

„Co?" vyjekl Lad, až všichni na koni nadskočili. „A to není nebezpečné?"

„Ne, když víš jak na to. My si dokážeme vytvořit tu miliontinu síly blesku, což je jen malé množství, a to pak pohání stroje, různé mašiny, dokonce v našem světě nejezdíme na koních. My máme auta. To jsou takové kočáry pro pět lidí, který opět pohání jiné druhy energie, než jaké znáte."