Napříč světy [Crossover příběhů Amylazy]

3.

„Mohu se proměnit v švába, čímž se dostanu z těchto pout. Pak bychom na tobě snadno mohli odjet co nejdál, a kdyby bylo nejhůře, tak i odletět. Luku a šípů jsem si u nich nevšiml, pokud je mají, budou určitě schované v domě a nebudou mít čas se pro ně dostavit. To nám nahrává," Henri již zkonstruoval plán a vysvětloval jej Theovi, který žral každé jeho slovo.

„Ale musíš mi zajistit oblečení. Já se nikde nahý producírovat nebudu."

Henri tiše prokroutil očima, ale jinak neoponoval.

„Jsou ještě venku?" ověřil si situaci, chystal se již na přeměnu. Theo se jen předklonil, avšak náhlé zmizení dvou černých puntíků v dálce ho vyděsilo, a tak rychle kroutil hlavou, čímž stopnul plán ještě v počátcích.

A brzo se zmínění bojovníci ocitli již v samotné místnosti.

Ten mladší jen prosvištěl a již se rozvalil na protější židli. Zapřel se zády do opěradla, prokřupal krk a poškrábal se na temeni. Na to, jak narovnaný byl jeho postoj, jak urozeně jeho postava působila, jak precizními pohyby ovládal meč; nyní byl ponořen v židli, až připomínal Theovi spolužáky ze střední, když chtěli uniknout pohledu učitelek.

Muž pak jen mrkl po svém společníkovi, který se opodál opřel o zeď, a zhluboka se nadechl.

„Hele, jako, my se s váma nechceme zdržovat a vy taky nechcete skončit ve vězení, ne? Tak prostě vykecněte, co máte na srdci, a můžete jít."

To tak! Pomyslel si Theo s tichým odfrknutím. Když však po protočení panenek odvrátil hlavu a narazil na postavu ve stínu, až ho přejel mráz po zádech, jak nehybná a soustředěná byla. Jak duch, který je k nim upnutý. Který je nenechá se ani nadechnout. Theo měl rázem pocit, že i kdyby jim plán útěku vyšel, tento duch by jim stále stál za zadkem a kdo ví, možná by se s nimi dostal až do Berlína.

„Odkud teda jste?" Arsen si tentokrát podrbal nos, a poté opět složil ruce na stůl.

Jeho otázka se ale opět setkala s tichem. Henri nadále držel rty pevně u sebe, pohled přísný, a nechtěl se vzdát. Ale ten bojovník si z toho nic nedělal. Zdál se imunní jak naočkovaný jedinec proti pravým neštovicím. Možná to bylo tím, že na jeho uvolněném obličeji, jeho oči nesly stejnou tvrdost, stejnou dávku bolesti a životních zkušeností – ne-li větší.

„Hele, říkal jsem vám, jestli to nepůjde po dobrým, jakmile si vás odchytne Verden, už nikdy neuvidíte slunko."

Theo už měl na jazyku otázku: Kdo je sakra ten Verden?

„My jsme," začal po chvíli kůň, ačkoliv po něm okamžitě bleskl pohledem Henri, jakmile spustil první slovo. On si z toho však nic nedělal – téměř nic. Být totiž na dostřel ne dvěma, ale najednou přímo třem vrahům nebyl zrovna příjemný pocit. A tak se to projevilo na jeho kraťoučké odmlce. „Jsme ze Země. Z Midgardu. Z kontinentu Evropy. Ze zemí Německa a České republiky."

Tak co. Lhaní zkoušel, nevěřili mu. Co už na tom, když řekne pravdu? Bude v tom nějaký rozdíl?

Henri se už podruhé chtěl praštit rukou do hlavy.

Arsen na ně chvíli neurčitě hleděl, zpracovával své myšlenky, po chvilce mu však začala padat brada neuvěřením.

Kde se jenom takoví blbečci mohli sebrat?

Jakým překvapením pro něj bylo, když otočil hlavou na Erikka, jenž stál se semknutými rty, mírně se mračil, a jeho prst nenápadně ukazoval na zem. Aha. Signál. A když Arsen následoval podvědomím jeho směr a soustředil se na částečky prachu na podlaze, málem se zakuckal, když si přečetl tajný vzkaz.