Pan De Mie je prevít

2. A další takový

Svištíme si to poloprázdnou silnicí, jakoby snad ani nebylo páteční odpoledne. Aspoň nějakou výhodu ten covid má. Motor auta pokojně vrní, z rádia se line tichá náladovka. Jarní sluníčko příjemně hřeje a před námi  je volný víkend. Co si přát víc? Však už si taky zasloužíme vypnout a hodit aspoň na čas všechny starosti za hlavu.

Ale moc dlouho si tu pohodu neužívám. Brzy mě  totiž vyruší nepříjemné houkání a vysokou rychlostí nás předjíždí sanitka. Tak to je vždycky, jakoby  každá hezká chvilka musela být hned po zásluze potrestána. Najíždím blíž ke krajnici a  zpomaluji, po chvilce jsem nucen zastavit úplně. Lukáš vzadu něco zamumlá, otevře dveře a než stačím jakkoliv zareagovat, mizí mi z dohledu.

"Kam se žene, " povzdychne si Vlaďka a pohlédne na mne těma jejíma krásnýma modrozelenýma očima.

"Podívám se po něm, hned jsme zpět," pohladím ji po hustých,  světlých vlasech.

"Taky chci ven," zaslechnu ještě  naštvaný hlas Davida.

Chápu ho, ale já teď musím najít toho našeho snílka. Rychle si nasazuji roušku a pohledem přejíždím obličeje všech, kdo mi postavou připomínají Lukáše. Jenže, v tom maskování jsou všichni stejní. vlasy, to je ono, podle těch jeho světlých vlasů ho přeci musím poznat. A taky že jo. A ani roušku nemá, uličník. Prodírám se k němu a připravuju se, jak mu to vytmavím.

"... ještě další takový." zaslechnu tichou výtku starého pána,  určenou mému synovi. Nevím, oč tu běží, ale ani Lukáš nejspíš nechápe. Rychle strhává z uší sluchátka a koktá:

"Co, jaký?" 

"Jako ten tam,"  kývne stařík někam před sebe a vzdychne si," copak by to bez těch klapek na uších nešlo?  Takové neštěstí ..."

Pohlédnu naznačeným směrem. Na zemi tam, v kaluži krve, nehybně leží nějaký chlapec a nad ním dva záchranáři. Opodál, nešťastný řidič, bledý jako stěna, roztřeseným hlasem vysvětluje  něco policistovi. Pohledem ale stále visí na zraněném. Nechtěl bych být v jeho kůži.

Čas letí, napětí by se dalo krájet. Konečně! Konečně se ozve slabé zasténání a po chvilce chlapec otvírá oči. Díky bohu, snad to přežije, vždyť je to ještě dít Soucitně kývnu na starého pána, kterému se zalévají oči slzami. Pak ale vezmu kolem ramen svého syna, tolik podobného mámě.

"Pojď, Luky,  teď už je v dobrých rukou," hlesnu tiše  a odvádím ho do bezpečí.

 *******

"Tak, co se děje? " vyhrkne netrpělivý David, sotva otevřu dveře. Lukáš je jaksi mimo a ani mně není do řeči.  Nasedám do vozu, pečlivě si připínám pásy a hledám slova. 

"Nějaký kluk, tak dvanácti, nejvýš čtrnáctiletý, vběhl pod auto," soukám ze sebe neochotně. "Se sluchátky na uších toho asi moc neslyšel a  prý  se ani nerozhlédl." Vlaďka se vyděšeně otočí k dětem.

"Luky, a ty..., pořád ti to říkám...," láme se jí hlas a já bezděčně vzpomenu na  všechna ta nekonečná dohadování kolem sluchátek. To my jsme se dokázali jinak bavit, probleskne mi hlavou, ale hned se napomínám. Ještěže jsem to neřekl nahlas. Jak já ta slova nenáviděl, když jsem je slýchal od svého táty. Umiňoval jsem si, že já nikdy.  Když já si ale tehdy bláhově myslel, že být tátou nebude nic složitého.

Jo, taky jsme dělali hlouposti. Ale rozhodně jsme si k tomu nepotřebovali pouštět do uší nějaký randál. Proč ta sluchátka vlastně ti mlaďoši tak moc potřebují právě venku? Je to moderní, řekli by mi nejspíš. Blbost! Pořádně hazardní! Znovu se mi mihne před očima ta bledá dětská tvář.