Povídky

Z deníku matky - Valentýnská povídka

 V rozlehlém rodinném domě byl klidný večer. Za příjemného tlumeného světla a tepla vycházejícího z rozpáleného krbu, přehrávala televize jeden ze svých klasických romantických filmů, které měly nabudit atmosféru pro nadcházející, jeden z nejznámějších světových svátků – Svatý Valentýn, den všech zamilovaných.

 Pár seděl na měkkém gauči v objetí a užívali si chvíli, kdy mohli být jen spolu. Poslední dobou toho měli hodně a společně strávené chvíle pro ně byly vznácností a štěstím, o které nechtěli přijít. Náhle je však z harmonie vytrhla tlumená rána, doprovázená směsicí nadávek.

 „Co to...“

 „To bude Ellie.“ prohodila klidným hlasem žena s pohledem upřeným ke schodům, poté ale položila ruku na mužovu a na manžela se pousmála. „Půjdu to nahoru zkontrolovat.“

 „Nechceš pomoct?“ sledoval jí.

„Ne, to bude v pořádku. Za chvíli přijdu.“ pousmála se, zlehka jej políbila, a poté zamířila po schodech nahoru.

 Prošla po chodbě potažené kobercem, který jí příjemně hřál nohy a zastavila se až u posledních dveří v patře, které byly pootevřené.

 „Zlato, co to tu vyvádíš? Neměla bys být v posteli?“ pohlédla žena na svou dvanáctiletou dceru, která klečela u hromádky papírů a fotek, které se vysypaly z krabice.

 „Ehm... ahoj mami.“ vzhlédla k ní dívka a na tváři se jí mihl omluvný výraz. „Promiň, nechtěla jsem dělat rámus. Ta krabice sama spadla, když jsem si vytahovala věci z vrchních polic.“

 „Tohle jsme mohli řešit až ráno, Ellie.“ povzdychla si unaveně žena a klekla si k dívce, aby jí pomohla věci posbírat nazpět do krabice. „Měla by sis jít lehnout. Zítra je škola, tak ať jsi...“

 „Neboj se, zítra budu čilá jako rybička, ale mami! Zítra je Valentýn!“ rozzářila se dívce modrá očka. „Chtěla jsem si vzít na sebe něco speciálního!“

 „Speciálního?“ uchechtla se její matka pobaveně. „A kvůli komu?“

 „Kvůli Eddovi,“ prohodila po chvíli ticha Ellie váhavě. „Chtěla bych se mu líbit. Třeba mi pak dá svou Valentýnku.“ na tváři se dívce objevil zasněný úsměv. Žena se pobaveně usmívala. Moc dobře věděla, že její dcera je s Eddem nejlepší kamarádkou už od školky a nejméně pár posledních let si na chlapce myslí, leč si toho sám doposud nevšiml.

 „A co Jack?“ nadhodila.

 „Jack?“ podivila se dcera a zvedla k ní pohled. „Nic.“ pokrčila rameny.

 „Pro něj něco máš?“

 „Mami, proč bych měla?“ zavrtěla nechápavě dívka hlavou a vůbec nechápala, proč se jí máma na dalšího kamaráda vyptává. „Jack je jen kamarád.“ Žena si povzdychla.

 „Ellie, vím moc dobře, jak by sis přála, aby k tobě Edd cítil to samé, co ty k němu, ale někdy se stává, že chlapci v tomto věku zkrátka ještě nepoznají, kdy je do nich dívka zamilovaná, ale pravého přítele bychom si měli vážit a milovat vždycky.“

 Dívka se nechápavě zamračila. „O čem to mluvíš?“

 Matka se zahleděla nepřítomně před sebe. „Jak bych ti to jen...“ když v tom jí pohled padnul na jednu z povalujících se fotografií a na tváři se jí objevil úsměv. „Myslím, že nejlepší bude, když ti o tom povím příběh a sama si uděláš vlastní názor.“

 „No, tak dobře.“ hlesla po chvíli váhavě Ellie. Žena se pousmála.

 „Ale ne tady. Pojď, půjdeme k tobě do pokoje.“ pobídla jí a společně přešli do dívčina pokoje, kde dceru uložila do postele, jako když byla menší a sedla si na okraj její postele.