Bizárum

Měsíčník stříbrný

Dnes se podíváme na měsíčníka stříbrného. Měsíčníci žijí v nehostinných hornatých oblastech místního Qerdinského národního parku. Jsou středně velcí, mají hrubou bezsrstou kůži posetou nedokonalostmi, která se pro svou tvrdost a vzezření kamenného povrchu pro výborné maskování často stává cílem pytláků. Měsíčníci jsou viděni převážně v noci protože jejich potravou je jediná noční rostlina v horách, dlouholistka horská, a ta přes den kvůli spalujícímu žáru zalézá mezi kameny. Je již pozdě v noci a měsíčník se nám konečně ukázal. Měkkými kopítky rychle a neslyšně poskakuje mezi balvany a pase se na dlouholistce. Rovnováhu udržuje velkým masitým ocasem, který při skocích drží ve vodorovné poloze a vyvažuje jej při skocích. Po každém skoku se rozhlíží. Není jediný, kdo v noci hledá potravu. Pro včasné zpozorování nebezpečí mu slouží velké oči po stranách hlavy s velikými černými panenkami díky kterým vidí v noci výborně avšak postrádá barevné spektrum.

Už bude svítat. Měsíčník musí být v noře dřív než trnavci malí, kterým nora patří. Právě se naposledy rozhlíží než se protáhne úzkým vchodem do podzemního komplexu trnavců. Díky své flexibilní stavbě těla se dokáže protáhnout i menšími průchody. Měsíčníci mají totiž kostru podobnou našim kočkovitým šelmám. Choulí se v rohu jednoho průchodu. Zaujímá vždy stejné místo v noře aby nevzbudil podezření. Jeho sliny na vzduchu rychle tvrdnou a vyplňují ohyby hrubé kůže čímž zdokonalují maskování. Měsíčník se schoulí do klubíčka a usíná tvrdým spánkem zatímco jeho sliny ztvrdnou a zabrání tak snadnému odhalení. Právě včas. Kolonie trnavců se zrovna probouzí k životu.

Je už pravé poledne. Tito tnavci už delší dobu využívají k potravě kertasský med po opuštěném hnízdě, které nedávno vyplenil zuborožec východní. Tento velký hlavonožec se živí všemi druhy nelétavého hmyzu. Kertasy černé jsou jeho oblíbená pochoutka. Jejich med je pro něj však nestravitelný proto jej vždy nechává pro příležitostné strávníky.

Podle elektrometru se sem nad mrakem blíží lištin veliký. Na holé skále jsou naše kamery v ohrožení proto je okamžitě balíme.

Lištin veliký je vrcholový predátor nejen v Qerdinském parku ale i po celé Gerderianské polokouli. Většinu jeho těla tvoří héliem naplněný vak, který jej drží těsně nad mraky. Tam se za nepříznivého počasí nabíjí a poté plachtí nepozorován krajinou. Podle pohybu si tento lištin vyhlédl právě naši kolonii trnavců jako svou příští oběť. Nyní vypouští rezervní vak a začíná strmě klesat. Jeho organické baterie se po přiblížení k zemi vybíjí skrz silné blesky, které uvedly kolonii trnavců do zmatku. Všichni se běží schovat do bezpečí doupěte. Lištin nedokáže blesky udržovat dlouho. Vybil se dříve než se dostal příliš blízko k zemi. Svými desetimetrovými jazyky zakončenými zpětnými háčky si nyní přitahuje pár zbloudilými bleskem zabité trnavce. Vytahuje si je do tlamy vespod. Aby mohl opět zmizet do bezpečné výšky, shazuje lištin extrementy. Jedná se o vysoce kvalitní ionizované hnojivo. V následujících několika měsících se trnavci mohou těšit z dalšího hojného zdroje potravy který z této zapáchající hmoty vzejde.

Pro trnavce není ztráta několika jejich členů velký problém. Kolonie čítá kolem čtyřiceti dospělých jedinců takže se z této ztráty brzo zotaví. Zdá se ale že otřesy způsobené silnými výboji narušily několik podzemních tunelů. Trnavci nyní budou celý zbytek dne čistit své nory z trosek a zachraňovat jedince, kteří byli uvězněni pod zemí. V jednom z nich byl bohužel i měsíčník, který byl nucen svou skrýš opustit. Nyní je škrábáním a kousáním trnavci vyháněn z nory. Měsíčníkovi přes jeho hrubou kůži žádné vážné zranění nedokážou způsobit, ale přesto zde již nemůže zůstat. Trnavci si na něj pro příště dají pozor. Než si měsíčník začne hledat nový domov, musí nejprve přežít zbytek dne. V tomto čase je však na lovu nejvíce predátorů.

Měsíčník stojí na úpatí hory. Rozhoduje se zda má vkročit do hrobového lesa. Hory jsou v této denní době obvzlášť nebezpečné. A pokud si chce najít úkryt tam kde ho ještě neznají, měl by se svým domovským horám vyhnout. Naštěstí pro něj je za hrobovým lesem vidět další pohoří.

Ale ani hrobový les není bezpečné místo. Tvoří jej kosti mnoha zvířat. Pokud se zvíře, ať už věkem nebo nemocemi, ocitne na prahu smrti, má k tomu ještě dost síly a nemá mladé, opouští smečku a přijde skonat právě sem. Hrobový les obývají hrobníci skákaví, známější pod lidovým jménem místních jako skrabli. Jedná se především o mrchožrouty ale nepohrdnou ani umírajícím jedincem. Mají velkou širokou tlamu s několika řadami malých pilovitých zubů, které dokážou ohlodat zvíře až na kosti které jako jediné nedokážou ztrávit. Jejich jediná končetina je stočena pod kulatým trupem a je poháněna hydraulickým tlačením tekutiny do duté a ohebné kosti. Ta slouží pro pohyb jako pružina a je zakončena drápky sloužící pro stabilní uchycení na srsti větších zvířat, které se chystají skonzumovat klidně i ještě za živa. Ohlodané kosti, které se v hrobovém lese hromadí, jsou propleteny tlejivkou kosterní, popínavou rostlinou naprosto běžně se vyskytující v celém hrobovém lese. Konzumuje vše co se z kostí ještě dá získat a co jí nechali skrabli. Její květy připomínají kusy masa a lákají místní hmyz, masotrhy žlutokřídlé.

Masotrzi v případě nedostatku potravy přežívají právě na nektaru tlejivky. Jejich hlavním zdrojem potravy je ale maso. K jeho získání mají dlouhé sosáky zakončené rozkládací kotvičkou. Když ostrý sosák pronikne do masa, kotvička se napřímí a masotrh ji vytrhne i s kusem masa. Odtud také dostal i své jméno. Masotrzi vidí v pouze v infračerveném spektru a proto potravu hledají podle zdroje tělesného tepla. Skrabli a měsíčníci ale mají kůži, která je izoluje a proto vydávají jen málo tepla, proto je masotrzi ignorují.

Skrably již delší dobu pozoruje jiná výprava. Poskytli nám záběry, které jsme využili pro zdokumentování jejich střetu s měsíčníkem. Podle jejich dat jsou v této době již velmi hladoví. Poslední oběť k nim přišla asi před měsícem, od té doby přežívají na dietě masotrhů. Celé hejno asi 80ti jedinců šetří síly zatímco je vždy jeden či dva na obchůzce. Jeden skrabl si právě všiml měsíčníka. Potichu počkal až bude jeho nová kořist mezi ním a stádem. Poté vydává skřehotavý signál. Všichni skrabli se okamžitě vydávají směrem k němu. Měsíčník instinktivně běží směrem od skrabla. Netuší však že se tím blíží přímo ke zbytku stáda. Než se naděje, musí před nimi zastavit. Je obklíčen.

Pokud si měsíčník nebude dávat pozor, můžou ho srazit na zem odkud mu už nedovolí vstát. Měsíčník díky svým vrozeným horolezeckým schopnostem opatrně šplhá po kostře brontodona obecného, velkého býložravého ještěra. Jeho kosti zde jsou už alespoň pět let. Za tu dobu už stihla celou kostru prorůst tlejivka, která ji zpevnila dost na to aby po ní mohl měsíčník lézt. Skrabli se pokoušejí dostat za ním ale jejich pružiny nejsou uzpůsobeny k lezení po holé kosti. Proto také své oběti ohlodávají vždy zvrchu.

Krk brontodona bývá vztyčen vysoko. Než se ke krčním kostem ale stihla tlejivka dostat, byly ohlodány a jedna se u kořene krku zlomila. Hlava i s krkem pak dopadla na krunýř štítovce rudohlavého a vytvořily tak most.

Měsíčník se rozběhl po krku a seskočil z krunýře. Hned nato vystartoval pryč směrem k novým horám. Skrabli ví že jej nemůžou dohnat. Pronásledování vzdávají téměř okamžitě.


Z dronu se nám podařilo měsíčníka sledovat. Omlouváme se za nižší kvalitu následujících záběrů. Kamera na tomto dronu byla jediná, kterou jsme byli schopni rychle přemístit. Měsíčník se zastavil až na úpatí hor. Nyní si musí najít nový domov. Ten však může hledat jen v noci. Do té doby se musí schovat ve stínu protože se z běhu přehřál a polední slunce by jej na holých kamenech upeklo zaživa. Rozhodl se proto přečkat den v nedaleké skalní průrvě. Bohužel pro něj se tam před poledním horkem rozhodl už dříve schovat splývač stěhovavý. Tento menší ještěr často mění svá loviště. A protože je Qerdinský park velmi různorodý, dokáže splývač podle potřeby měnit své zbarvení. Změna barvy mu zabírá poměrně dlouhou dobu, přibližně několik hodin, proto se více než na pronásledování kořisti spoléhá na moment překvapení. Splývač je oproti měsíčníkovi sice poměrně malý, ale sám je schopen zdolat i větší zvířata. Měsíčník by pro něj neměl být žádný problém.

Měsíčník si splývače vůbec nevšiml. V černobílém vidění dlouholistka doslova září, nikoliv však splývač. Jakmile se měsíčník dostane dost blízko, splývač na něj skáče a ostrými drápy se mu zachycuje na boku. Nyní po něm běhá aby mu způsobil co nejvíce tržných ran. Měsíčníkovi skrz jeho hrubou kůži však takto nedělá nic.

Měsíčník panikaří. Splývači jsou aktivní pouze ve dne, proto je pro něj tento tvor něco zvela nového. Začal se převalovat aby splývače setřásl. Ten se ale pevně drží. Záda má chráněná pevnými rohovitými šupinami takže mu nárazy o kámen nevadí.

Splývač po měsíčníkovi vylezl až na hlavu. Útočí na jeho levé oko. Měsíčník se snaží bránit ale nemá jak. Splývač oko rozkousne a vytahuje z dutiny. Poté do ní leze aby měsíčníkovi zaútočil na míchu. Měsíčník postupně ochrne než zůstane bezvládně ležet. Splývač jej mezitím žere zevnitř. Trvá asi další hodinu než měsíčník konečně podlehne svým zraněním. Splývač tuto mrtvolu bude využívat jako zdroj jídla i jako úkryt tak dlouho dokud z ní nezbydou jen kosti. Pak se nejspíš přesune do nového loviště.