Absolutní Pablb

1.KAPITOLA

Zdravím:) Tak přidávám i tuhle povídku, která byla původně psaná úplně jinak a víceméně souběžne s Moji zachránci ze Shutoku, ale s původní verzí jsem nebyla spokojená, tak je tady tahle :) I tak ale doufám, že se vám bude líbit :-) 

Vaše Renata

Skončily krátké letní prázdniny a já byla už pár dní přestěhovaná v Kyotu, kde jsem měla nastoupit na Rakuzan. No, nastoupit...spíš to byl přestup kvůli incidentu v mé bývalé škole v Tokiu. Na jednu stranu se mi oddechlo, Kirisaki Daiichi jsem vážně nesnášela, ale na tu druhou... Musela jsem opustit svou nejlepší kamarádku, své bývalé spolužáky z nižší střední a tátu. Po lidech z vyšší střední se mi opravdu stýskat nebude a už vůbec ne po NĚM. Jen při vzpomínce na něj se mi na tváři objevil úšklebek, který ale vzápětí vystřídal lehce spokojený úsměv. Ten mě ale hned přešel, když jsem si uvědomila, že dnes je první den v nové škole a mě se zmocnila stará dobrá kamarádka nervozita. S odporem jsem si oblékala černou sukni, tmavě šedou košili, černou kravatu a šedé sako. Nesnášela jsem sukně, byly nepraktické a navíc ten pocit, že mi jsou vidět nohy... I když se to nesmělo, tak jsem si oblékla i tělové punčochy, alespoň zmizel pocit, že mám nahé nohy. Vlasy byly stažené v pevném ohonu, v uších decentní náušnice a na tváři neznatelné líčení. Poslední pohled do zrcadla, ve kterém byla vidět drobnější dívka s mahagonovými vlasy a modrýma očima, který říkal, že to není nejhorší. V chodbě jsem popadla tašku, zamkla za sebou a vyrazila do školy, přičemž jsem celou cestu bojovala s nutkáním utéct a prostě tam nejít. Nejsi přece žáden srab! Už jsi to jednou absolvovala, navíc nikdo nemusí vědět, proč přestupuješ. Ví to ředitel školy a možná učitelé, povzbuzovala jsem se v duchu, ale moc platné mi to nebylo. Tím spíš se mě zmocňovala větší nervozita. Proč já hloupá musela hned tak vyletět? I když bych na škole měla s Hanamiyou dva roky peklo, pořád asi lepší než tohle. Nebo ne? I když teď už bylo vlastně hodně bezpředmětné o tom přemýšlet. Co se stalo, stalo se. Teď si jen musím dávat pozor a nic takového se nebude už opakovat. Tomu přece sama nevěříš, ozvalo se mi v hlavě a já se zamračila. Sklapni! okřikla jsem sama sebe v duchu a začala přemýšlet, jestli nejsem náhodou zralá na psychiatra. „K čertu se vším." vyklouzlo mi ze rtů samovolně, když jsem vkročila do areálu Rakuzanu, který byl...obrovský. „No do háje, tady budu potřebovat mapu." zašeptala jsem ohromeně a nejistým krokem pokračovala dál a neustále se rozhlížela kolem, takže jsem ani moc nevnímala dění kolem sebe. Najednou jsem ucítila náraz, který mě vrátil zpátky na zem. Moje oči pátraly po původci nárazu a jakmile jej uviděla, tak jsem jen zalapala po dechu a vyděšeně ztuhla. Přímo přede mnou stála děsivá hora svalů-snad 2 metry vysoký kluk s hodně krátkými černými vlasy, bradkou, trochu snědší a netvářil se vůbec přívětivě. „J-jjá moc se omlouvám. Neviděla jsem..." zbytek jsem nedořekla, protože se ozval huronský smích, který krotil klidný a mile znějící hlas. „Kotaro, uklidni se. Ta dívka je bezesporu vyděšená, jen se na ni podívej." „To nejde, jak ho mohla přehlídnout?" odvětil zřejmě Kotaro a já na něj koukla. Docela vysoký blonďák, který se mi smál, ale pak se uklidnil a věnoval mi milý úsměv. „Promiň, ale jak jsi ho mohla přehlídnout?" „To by mě taky docela zajímalo." ozval se hromotluk a zatímco mě skenoval pohledem, tak si zastrčil ruce do kapes. „Já...nooo, trochu jsem se zamyslela." zamumlala jsem a uhnula pohledem. „Ještě jednou se moc omlouvám." vypadlo ze mě a zároveň jsem se lehce poklonila. „Vůbec nic se nestalo, že ne, Eikichi?" ozval se znova ten laskavý hlas a já pohlédla na jeho majitele, kterým byl vysoký, štíhlý, černovlasý kluk, s jemnými rysy a smaragdově zelenýma očima. Povzbudivě se na mě usmál a gestem naznačil, že není potřeba se klanět. Nejistě jsem kmitala pohledem z jednoho na druhého a neušlo mi, že všichni tři mají uniformy. „Jsem Mibuchi Reo a tohle jsou Hayama Kotaro a Nebuya Eikichi." představil všechny, zatímco blonďák mi vesele zamával a hora svalů se lehce pousmála. „Namikawa Maya, moc mě těší." oplatila jsem zdvořilost a pousmála se. „Vypadáš ztraceně, doslova. Pojď, odvedeme tě, kam potřebuješ. Přece jen, chodíme tady už přes rok." nabídl Reo a já kývla. „Děkuju, Mibuchi-senpai." Tahle odpověď znova vyvolala zasmání u bloďáka. „Prosím tě, přestaň s tím. A netvař se tak vyjukaně, nekousneme tě. Teda, pokud Eikichi zase nedostane hlad." poznamenal a mrkl na mě. „Ech...dobře, Kotaro?" dodala jsem nejistě a mladík přikývl. „Kam teda potřebuješ?" zeptal se a já zalovila v tašce po papíru, kde to bylo napsáno. „Prvně do ředitelny a pak za Nakata-senseiem." Kluci se na moment zarazili a Reo se optal: „Počkej, ty teprve teď nastupuješ?" Moje odpověď: „No, jsem přestupující student. Do teď jsem chodila na Kirisaki Daiichi." u nich vyvolala zamračení, ale nijak to nekomentovali. Znali snad někoho z nich? Než jsem se na to stihla zeptat, stáli jsme před ředitelnou a kluci se rozloučili. „Můžeme tě tady nechat?" Já se slovy: „Díky moc za pomoc, kluci." přikývla a usmála se na ně. „Není za co. A příště koukej na cestu. Ne každý je tak hodný." pronesl Eikichi, čímž si vysloužil Kotarovu poznámku: „Snad nemyslíš Akashiho? Neděs ji." Neměla jsem šanci se zeptat, kdo je Akashi, protože už odcházeli a kvůli něčemu se dohadovali. V tu samou chvíli se otevřely dveře ředitelny a v nich stál starší muž. „Aa slečna Namikawa, pojďte dál, už Vás čekám." Mírně jsem se poklonila, jak se slušelo, vešla dovnitř a upsala se peklu.