Den R

Kapitola první - Návrat z lovu

Skrček se právě vracel z lovu. Mrzutý, unavený a bez kořisti. I přes nový filtr plynové masky, který vyměnil za předválečné léky, cítil nepříjemný pach toxických bažin. Když na začátku týdne odcházel z domova věřil, že s plynovou maskou pronikne hlouběji do nitra žabích mokřin a jeho úlovek bude stát za to. Lovil zmutované žáby pro tuk, ze kterého jeho rodina vyráběla mýdlo. Po válce ho byl značný nedostatek a Skrčkova rodina si díky tomu nežila špatně. Mýdlo bylo skvělý obchodní artikl. Bylo. K výrobě byla potřeba sůl, kterou obyvatelé jeho města kopali v dolech nedaleko za městem. Radnice rozhodla důlní šachty uzavřít. Těžba nebyla bezpečná sama o sobě, ale hlavním důvodem byly čím dál častější nájezdy banditů na těžaře. Rada rozhodla jednomyslně. Zásoby byly uloženy ve sklepeních pod městem a ačkoliv jich bylo pořád dostatek, jejich přidělování bylo značně omezeno. Skrčkův bussines s mýdlem se zhroutil. I přesto v lovu mutovaných žab pokračoval. Žabí kaviár byl oblíbenou pochoutkou bohatých měšťanů. Bylo ho však zoufale málo. Proto lovec potřeboval hlouběji do bažin, proto obětoval vzácné léky za vojenský filtr do staré masky. Jenže v nitru bažin nenašel nic. Žáby jako by něco vyhnalo. Něco, co bylo silnější a zákeřnější než přerostlá zmutovaná ropucha, která jazykem dokáže odtrhnout kus masa z těla. To Skrčka děsilo k smrti.

Došel k řece, kde v kapradí schoval svůj vor s podomácku vyrobeným pohonem ze staré motorové pily. Do bedny na kaviár hodil svůj jediný dnešní úlovek. Malého hada, před válkou snad obyčejnou užovku, která se vlivem radiace a toxických plynů během let změnila ve smrtelně jedovatou potvoru. Všichni lovci z bažin se hadů báli. Všichni až na Skrčka, protože ten od jednoho potulného kupce vyhandloval kožený oblek pošitý pláty kovu. Těžko říct kde ho obchodník vzal. Podobné viděl jako zbroj na mrtvolách nájezdníků, které si jako válečnou kořist občas přivezl nějaký těžař domů a večer v hospodě pak vyprávěl svoje hrdinné historky. Pro lovce v bažinách ale byla zbroj zbytečná. Těžké kovové pláty na tvrdé neohebné kůži omezovaly v mokřinách pohyb a před žábou stejně pořádně nechránila. Skrček ke zbroji dostal navíc i poctivé kožené boty, které hadí zuby nedokázaly prokousnout. Když na hada omylem šlápl, ten se jen neškodně zakousl do boty a lovec mu rychle oddělil hlavu od těla svým ocelovým nožem. Z hadího jedu městský lékař vařil jakousi mast, která urychlovala hojení. Normálně se o to Skrček vůbec nestaral, ale teď to pro něj byla jediná možnost výdělku. Na týdenní příděl jídla to snad bude stačit. Sundal si masku, nadechl se čerstvého vzduchu a nastartoval motor. Čas vyrazit do města a setkat se s radou, pomyslel si.

Už z dálky na něj mával starý známý. Skrčkův dlouholetý přítel Deny stál u městské vodní brány a jako téměř vždy čekal až přiveze úlovky a prodá je na trhu. Pak se půjdou opít lacinou domácí pálenkou ze které bolí hlava jako po ráně kladivem. Deny patřil do městské spodiny, živil se jako sběrač. Nejnižší vrstva obyvatel, hledači starých věcí v pustinách a rozvalinách měst. Starý železný šrot pro městské kováře, kosti z mršin na výrobu lepidla, pazourky, ze kterých šikovné ruce dokázaly vyrobit primitivní nůž. Civilizace odešla s první bombou, která dopadla na zem a pozůstatky lidstva se vrátily o tisíce let zpět. Obyčejný pazourek byl zase cennější než zlato. Skrček měl Denyho rád. V hospodě s ním sice musel sedávat v rohu v místech pro chudinu, ačkoliv sám patřil do bohatší kasty. Na to ale městský obchodník s mýdlem z vysoka kašlal. Pohrdal rozdělením obyvatel ve městě a cenil si kamaráda pro jeho inteligenci a smysl pro humor. Deny uměl přežít v pustině lépe než kterýkoliv jiný měšťan. Rozuměl zvířatům a brával s sebou často svou loveckou fenku Grace, která svému milovanému pánovi vždycky přinesla něco na zub. Navíc si dokázal ochočit chytrého krkavce, který občas přinesl nějakou vzácnější drobnost ze starého světa, dobře prodejný suvenýr pro namyšlené manželky radních.

"Na co myslíš Skrčku? Vypadáš jako by ti žába olízla ksicht." Smál se Deny od ucha k uchu. Jenže, když Skrček přirazil ke břehu, zvážněl. "Vezeš hovno že jo? Co se stalo?" Skrček vypnul motor a začal přivazovat vor k molu. "Jo, nevezu nic, co by stálo za to. Potřebuju mluvit se Strašákem a možná zajdu za starým Vránou. V bažinách se něco posralo Deny. Mám z toho strach. Na pití dneska zapomeň." Deny se víc nevyptával. Poznal dobře, že nejde o žádný vtip a během vteřiny vymyslel plán. "Strašák bude doma, vrátil se včera dopoledne z patroly a dnes má určitě volno. Můžem tam zajít hned. Vrána ale bude mimo město. Už jsem ho neviděl snad týden. Pošlu Grace se zprávou, pak mě musíš říct, co chceš napsat." Skrček utáhl lodní uzel, kývnul na Denyho, že rozumí a sebral z voru batoh s vybavením. Lovil brokovnicí, kterou někdo vyrobil, ze staré vojenské opakovačky. Na žáby to stačilo. Na to, co v bažinách převzalo otěže, určitě ne. "Jdeme Deny, potřebuju Strašáka co nejdřív." Oba prošli městskou branou a vydali se směrem k radnici.