Den R

Kapitola druhá - Strašák

Procházeli úzkou uličkou města směrem k hlavnímu tržišti rozloženému na náměstí u radniční budovy. Malé stavby z dováženého materiálu připomínaly středověké domky. Ulice města však byly čisté a upravené. Lidé sice používali středověké techniky a nástroje, protože těch moderních bylo pomálu, ale mnoho z nich pamatovalo čas před válkou a uvědomovali si nutnost čistoty. Ihned po odvanutí prvních radioaktivních mraků začali přeživší budovat nový věk z toho, co zbylo. Centrem nového světa se staly malé městské státy čile obchodující mezi sebou. Konfliktům se města sice vyhýbala, ale v rozvalinách se díky radiaci probouzely k životu organismy, před kterými se člověk musel schovat za vysokou zdí. Města se tak obklopila nepropustnými hradbami. Staré panelové domy se proměnily ve strážní věže, z jejichž střech hlídky pozorovaly nekonečnou pustinu. Hradby dokázaly zadržet zmutované bestie stejně tak jako čím dál agresivnější nájezdníky.

Skrčkovo město bylo od ostatních odlišné. Centrem se stala škola, která stávala mimo město a tlaková vlna jí jako zázrakem minula. Staré město bylo postupně rozebíráno sběrači a kolem školy vznikalo nové. Školní stadion se proměnil v zahradu plnou skleníků a řeka přinášela dostatek vody, aby město vydrželo i dlouhé obléhání. Zbytek starých panelů, cihel a železničních kolejnic posloužilo při stavbě hradeb. Vodu bylo nutné důkladně čistit pomocí dřevěného uhlí, které se pálilo v milířích daleko za městem. Před pár měsíci vymyslely chytré hlavy zdokonalený postup čistění, kdy se z uhlí vyráběly tablety do speciálních filtrů připomínajících staré železné kotle. Město tak bylo díky těmto vynálezům zcela soběstačné. Mohlo si dovolit i uzavření důležitých solných dolů a zastavit tak výnosný obchod. V uličkách kolem náměstí budovali své domky přední obyvatelé města. Často bohatí obchodníci, členové městské rady a jejich rodiny i důstojníci zodpovědní za malou městkou armádu. Ochrana obchodních konvojů, stejně tak jako obrana hradeb, patřila k prioritám a vojáci se všeobecně těšili velké úctě. Plukovník Strašák patřil k nejvýše postaveným oficírům a jeho dům stál na samotném rohu náměstí.

Skrček se zastavil před masivními dubovými dveřmi. Na rozdíl od jiných domků nebyly dveře ze starého světa, ale truhlář je vyrobil přesně dle Strašákova požadavku. To si mohl ve městě dovolit málokdo. Dřevo bylo vzácné a jeho těžba v lesích snad ještě nebezpečnější než práce v solných dolech. Žilo tu podobné svinstvo jako v pustinách. Na rozdíl od zásob soli však bylo dřeva pořád nedostatek. Dubové dveře se otevřely a Skrčka přivítal milý úsměv Strašákovy ženy. "Co tu děláš? Dlouho jsem tě neviděla." Úsměv ale ihned zmizel, když se v jejím zorném poli objevil Deny. "A co tu děláš ty... dobytku!" Skrček chtěl předejít zbytečné hádce, a proto jen mávnul na Denyho aby zmizel. "Pustíš mě dovnitř? Potřebuju mluvit s plukovníkem." Nikdy na veřejnosti nepoužíval plukovníkovu přezdívku, kterou vymyslel, kdo jiný, než Deny. Ten hlupák se navíc zapletl s jeho ženou, která ho teď k smrti nenáviděla. Dobře, že včas zmizel. Mladá kráska zase nasadila okouzlující úsměv a pustila Skrčka do domu.

Plukovník seděl v pohodlném křesle za masivním stolem. Skrčkovi trochu připomínal amerického prezidenta v oválné pracovně bílého domu, o kterém četl v jednom z časopisů od Denyho. Uměl číst velmi dobře, což bylo ve městě extrémně vzácné a i proto si ho plukovník vážil. Především však obdivoval Skrčkovu znalost zbraní. Ne že by byl Skrček nějak extrémně střelecky nadaný, patřil spíš k průměru a plukovník měl v četě určitě lepší střelce. Jenže ať dostal do ruky jakoukoliv zbraň, uměl si s ní poradit. Tuhle univerzální znalost by Strašák velmi rád využil. Skrčka ale poslouchání rozkazů moc nebralo. V bažinách byl sám za sebe a nehodlal na tom nic měnit.

"Co tu děláš mladej?" Pozdravil plukovník Skrčka, ačkoliv byly skoro stejně staří. Vysoký, ramenatý bojovník se zvedl od stolu a nabídl lovci svou mohutnou pravici. Pevný stisk jako vždy bolel a než ocelový svěrák povolil, zkroutil Skrček tvář do nemastného bolestivého úsměvu. "Nic moc, plukovníku. Vlastně to stojí úplně za hovno. A tak trochu doufám, že mě s tím pomůžete." Plukovník zapadl zpět do křesla a vytáhl zpod stolu lahev pálenky. "Dáš si?" zeptal se, ale na odpověď nečekal. Věděl, že nebude odmítnut. Skrček si pamatoval, jak jednou požádal toho plešatého válečníka, co sedí před ním o tréninkový zápas. Bylo to jako zápasit s kusem skály. Tahle trénovaná hora se nedala porazit. Obrátil do sebe panáka velmi drahé kořalky. Žádná po podomácku pálená samohonka, kterou ve městě poeticky nazvali "whiskey". Strašák nalil poctivou předválečnou vodku. "Tak co se ti honí hlavou, Skrčku. Lov se nedaří nebo se děje něco ve městě? Viděl jsem tě nedávno s tim prasetem, co raději courá za hradbami, než aby začal pořádně makat." Mluvil o Denym. Nesnášel sběrače, které považoval za póvl. Skrčka napadlo, kde asi vzal tu dobrou láhev vodky, která se jinde než za hradbami najít nedala. Myšlenku raději rychle zahnal. Nebyla pro něj teď nijak důležitá. "Není tak špatnej plukovníku. Měl byste ho víc poznat. Ale nepřišel jsem, abych ho tu obhajoval. Mám totiž pocit, že v bažinách není všechno v pořádku. " Na stole před ním přistál další panák. Obrátil ho do sebe, chvilku si vychutnával hřejivý pocit v krku a pak pokračoval. "Posledních pár týdnů je v bažinách prázdno. Lov se nedaří. Původně jsem si myslel, že žáby budou dál v mokřinách, ale strávil jsem tam víc než týden a nenašel jsem vůbec nic". Chtěl pokračoval dál, ale plukovník ho zvednutím ruky zastavil. "Poslechni Skrčku, já úplně chápu, že to bylo tvoje živobytí. Řekni mi, proč to vlastně řešíš? Žrát se to nedá a po těch problémech v dolech už je tvůj bussines stejně pryč. Tak využij ty zkušenosti, které máš. Najdeš uplatnění kdekoliv ve městě a když ne, já ti rád pomůžu." Strašák nalil dalšího panáka a považoval celou věc za uzavřenou. Jenže Skrček tenhle slovní souboj prohrát nehodlal. "Plukovníku, vy mě asi nechápete. Žáby přece nemohly nikam jen tak zmizet. Něco je donutilo odejít z bažin nebo hůř, posloužily jako potrava pro něco silnějšího." Plukovník se zvedl z křesla. Evidentně mu docházela trpělivost a chystal se rozhovor rázně ukončit. "Poslechni, mladej, jestli jsi mě přišel poprosit o nějaké dobrodružné stopování..." Skrček mu vletěl do řeči. Dostal nahrávku na smeč, kterou musel využít. "Stopy plukovníku! To je právě to, co mě děsí úplně nejvíc. Vůbec žádné tam nejsou. Ty obří mrchy vyhnalo něco, co nezanechalo žádnou stopu. Ani jednu jedinou." Hned pochopil, že tenhle úder už velitel nevrátí. Strašák se sesunul zpět do křesla. Skrček vyhrál první sadu a útočil dál. "Plukovníku... pamatujete na ty historky o unesených dětech, které zmizely beze stop? Říkalo se, že to byl nějaký zmutovaný jestřáb." "Ve skutečnosti to měl být nepřirozeně velký orel Skrčku". Odpověděl silák v uniformě a nalil další kolo vodky. "Já těm historkám vždycky věřil, protože v pustině je možné úplně všechno." Vodky jim zmizely v krku a Skrček začal cítit lehkou opilost, která ho nakopnula k dalšímu úderu. "Když tomu věříte, šéfe, tak taky víte, že nás před něčím ze vzduchu hradby neochrání. A jestli tam něco takového je, nemůžeme na to jen tak čekat!" Vodka v žilách už odbourala poslední ostych a Skrček popadl lahev a další rundu nadiktoval on sám. Plukovník neprotestoval. Věřil lovci každé slovo a jako velitel nemohl hrozbu ignorovat. "Co potřebuješ...?" Zeptal se po chvilce ticha, které rušilo jenom další nalití omamného nápoje.