Den R

Kapitola třetí - Doma

Mladý lovec vycházel ze dveří domu na náměstí a ostré světlo zapadajícího slunce ho nepříjemně překvapilo. Dávka vodky překročila běžný limit, ale Skrčkovi bylo náramně. Požádal velitele o otevření městské zbrojnice a ten souhlasil pod podmínkou, že radní nebudou proti. Zároveň však přislíbil, že využije své pravomoci a nechá radu svolat hned zítra v záležitosti bezpečnosti města. Skrček nepochyboval, že to ta smetánka v talárech odsouhlasí. Deny seděl na náměstí a hladil Grace, která spokojeně ležela u jeho nohou. Čekal na parťáka a krátil si dlouhou chvilku pokuřováním cigaret vyhrabaných kdesi ve starém městě. Mohl je poměrně výhodně prodat, ale Deny nepotřeboval k životu žádné peníze. Vrozená inteligence a znalosti, které ve světě posbíral, ho předurčovaly k velkým věcem. Jenže zkušený sběrač byl spokojený se svým současným životem. Pramálo mu záleželo na tom, co si myslí ostatní a po žádné kariéře netoužil. Zahlédl Skrčka, ladným cvrnknutím odpálil nedokouřenou cigaretu a šel mu naproti. "Byl jsi tam slabou hodinku a sotva lezeš ven. Co do tebe nalil?" zeptal se Deny s úsměvem. Lovec měl potíže odpovědět, protože ostré slunce ve spojení s poctivou vodkou mu zamotalo jazyk. "Mmm musim domu Deny" vyblekotal nakonec a ani nečekal na odpověď. Odrazil se rukou od zdi, jako by potřeboval nabrat rychlost a zamířil pryč z náměstí. Deny se usmál, písknul na Grace a odcházel opačným směrem. Věděl, co má dělat. Mezi těmi dvěma byla jakási telepatie. I beze slov každý z nich věděl, jaký je další krok. Deny zamířil k bráně, Skrček se motal k domovu.

V přicházejícím soumraku se lovec vymotal z náměstí a spojovací uličkou prošel k mostu přes řeku, která obtékala vnitřní okruh s domy nejbohatší kasty. Přirozená vodní bariéra oddělovala centrum a zároveň plnila studně pro případ obležení. Skrček přešel most a opatrně sešel k vodě. Potřeboval se nadechnout. Trochu si srovnat rozházené myšlenky, které plavaly na vlnách vodky. Nechtělo se mu v tomhle stavu domů. Položil se na záda a pokoušel se zavřít oči. Kolotoč v hlavě poháněný čistým alkoholem pomalu slábl až ho nakonec přemohla únava. Usnul...

Probudilo ho ostré dloubnutí do žeber. Slunce už dávno zapadlo a Skrček se ve tmě snažil rozkoukat. Instinktivně hledal zbraň, než si uvědomil, že ji nechal u plukovníka. "Co se tady válíš jako prase?" Lovec poznal hlas městského strážníka. "To jsem já, Skrček! Nekopej do mě, už takhle mě bolí celý tělo. Jak jsi mě tady v té tmě našel sakra?" Pomalu se sbíral ze země. Vodka už naštěstí trochu vyprchala. "Chrápeš tak, že to bylo slyšet už za mostem." Voják si přehodil pušku na záda a pomohl Skrčkovi na nohy. "Chtěl jsem si jen oddechnout u vody a nějak mě to přemohlo." Nečekal na odpověď a vyškrábal se zpět na cestu u mostu. Teď už se mu tuplem nechtělo domů. Nečekalo ho tam nic příjemného. Buď se zase pohádají nebo možná ne, protože vůbec nebude doma. Nevěděl, co by ho naštvalo víc. Odcházel a strážný jen nevěřícně kroutil hlavou...

Čim blíže byl k domu ve kterém posledních pár let žil se svojí ženou, tím více se třásl. Mozek namíchal chemický koktejl, ze kterého nemohlo vzejít nic dobrého. Před vchodem se zastavil, aby se nadechl a promyslel co řekne. Hormony ale odplavily rozum a zůstal jenom vztek. Vešel dovnitř připravený vysvětlit své ženě, že takhle to dál nejde. Přivítala ho jenom tma. Stál v dlouhé chodbě a intenzivně oddechoval. Nasával vůni bylin, které jeho žena přidávala do mýdla. Vždy po nich krásně voněla a on ty vůně miloval. Stejně intenzivně jako miloval ji. "Proč na mě sakra nepočkala? Věděla kurva dobře, že přijedu dneska. Tak jsem se trochu zdržel, a co jako?" Vykřikoval v chodbě otázky jako by očekával nějakou odpověď. Teď už z něj nemluvil žádný vztek, ale prostá lítost, že na něj nikdo nečeká. Přešel do prostorné místnosti sloužící jako kuchyně a po tmě nahmatal olejovou lampu na stole. Sáhl do kapsy kalhot pro starý benzínový zapalovač, který kdysi dostal od Denyho. To byl hodně hodnotný dar. Skrček ho nosil jako talisman. Zapálil lampu, pak se zhroutil do židle a hlava mu spadla do dlaní.

Prožitý stres z lovu ve spojení s únavou působily na lovcovu duši jako prudký jed. Hrozně si přál ji obejmout a zašeptat do ucha, že všechno bude dobré. Vlastně vůbec netušil proč si posledních pár měsíců s ženou nerozumí. Možná to bylo proto, že se jim nedařilo založit rodinu a ona by si to tolik přála. Možná za to mohl jeho umírající rodinný obchod. A možná to taky bylo něco úplně jiného. Nechápal to a strašně by si přál s ní o tom mluvit. Utřel si dlaní obličej a pomalu se dostával do normálu. Vždycky proklínal sám sebe, když na něj přišla slabší chvilka a vždycky ji vystřídala fáze vzteku, kdy svaloval veškerou vinu na ní. Dnes to bylo jiné. Netušil sice co ho v bažinách čeká, ale byl si jistý, že to musí být on, kdo se s tím vypořádá. Hrábl po tužce a starých zažloutlých papírech na poličce. Až vyřeší tuhle záhadu, zase se vrátí domů a pak si všechno vysvětlí. Nepochyboval o tom, že všechno bude jako dřív. Nadechl se a zabořil tužku do papíru....

Vím, že jsem se k tobě v poslední době nechoval dobře. Cítím zodpovědnost, která mě svazuje a špatně se soustředím na cokoliv jiného. Ubližuje ti, že trávím tolik času pryč. Nejsem tu, když mě potřebuješ a když tu jsem, nedokážu ti říct jak moc jsi pro mě důležitá. Tolik mě mrzí, že musím zase odjet. Až se vrátím příště, už od tebe nikdy neodejdu. Věř mi prosím, záleží mi jen na tvém štěstí. Dnes je to naposledy, to ti slibuji.

Miluji tě

Odložil tužku. Veškerý stres z něho spadl a Skrček poprvé za velmi dlouhou dobu věděl co má udělat. Cítil jistotu jakou sám u sebe často hledal. Cítil jak svou ženu miluje. Zvedl se ze židle, sfoukl lampu a vyrazil do noci. Je to naposledy, ví to....