Motýl naděje | Pozastaveno

Kapitola první _ Friday

Sedím u okna svého maličkého domu, a pohled upírám na Dračí zátoku.
Je nádherná, každičká kapka vody se leskne jako diamant a každá rostlina nebo strom tam má své místo. Každý kdo aspoň jednou snil, myslel na to, jak tam bude jednou žít.
Dračí panství je plné mágů, tedy nebezpečných lovců zvířat a víl. Každý z nich má nějakou tu "temnou minulost" a proto ze sebe udělali krvelačné ochránce práv.
Vtom se můj pohled stočí doprava a já spatřím skupinku mužů navlečených do pozlacených uniforem v barvách paláce, pochodujících si to rovnou k mému domku.
Už zase. Stráže.
Odlepím pohled od okna a posadím se k mému skromnému stolu.
Otevřu svoji jedinou knihu, kterou jsem četla už minimálně stokrát, ale já na tenhle příběh prostě nedám dopustit. Zabořím do ní nos. Po očku sleduji stráže a očekávám zabušení na dveře.
,,Jménem zákona, nařizujeme, abyste otevřela!" Slyším několik úderů do dřeva a tak vstanu a jdu ke dveřím.
,,Ehm, mohu pro vás něco udělat?" V duchu potlačuji smích který se mi při pohledu na ta pravítka dere ven.
,,Thomsová... Friday?" Zeptá se pobaveně velitel a několik mužů za ním se zasměje.
Zatnu ruce v pěst. ,,Ano," hledám v mysli po něčem, čím bych to mohla odpálkovat, ale nakonec to vzdám. ,,máte nějaký problém?"
Muži na sebe vzájemně upírají pobavené pohledy a pak velitel znovu promluví. ,,Děláme tu klasickou týdenní prohlídku. Doufáme že chápete a dodržujete královská pravidla a pro jistotu je zopakujeme," natáhne ruku směrem k muži za ním a on mu do ní vloží svitek pergamenu. Odkašle si a pergamen rozloží. ,,Dcery ztracených démonů jsou pořád naživu. Dodržujte bezpečnostní opatření. Nepřijímejte víly. Všichni si moc dobře pamatujeme válku s obry. Nepomohli. Určitě s tím mají něco společného." Odmlčel se a pohlédl na mě. ,,To snad chápete ne?" Přikývla jsem. Pravidla jsem znala nazpaměť. Stráže je připomínali každý týden, takže nešlo zapomenout. Velitel znovu promluvil: ,,Zastavte nadbytečné dovozy... bla bla bla, snad to všichni chápou. Každýmu říkat to samý, to je vopruz. Už to slyšeli pomalu stokrát." Upřímně jsem se usmála a pak mu provokativně zavřela dveře přímo před nosem. Přešla jsem zpátky k oknu a ještě jednou se podívala na Dračí zátoku.
Přišel čas.