Šifra porozumění

Pospíchala potemnělými uličkami na severní straně Louisville. Na zmrzlém, čerstvě napadaném sněhu se odrážely záblesky světla z pouličních lamp. Bylo pozdě večer, moc pozdě na to, aby šla sama, ale neměla na výběr. Kaylee sebou trhla při každém hlasitějším zvuku, který se za ní ozval, ale neměla odvahu ohlédnout se, a tak jen zrychlila, aby byla co nejdříve doma.

Snažila se trefit klíčem do zámku, ale jak byla nervózní, vůbec se jí to nedařilo. Po několikátém pokusu už brala za kliku, rychle vklouzla do chodby, zabouchla za sebou dveře a svezla se po nich na zem. Zrychleně oddechovala a nechala si po tváři sklouznout pár slz.

Kaylee bylo dvaadvacet let, když ji vybrali na její první misi jako psovoda do Afghánistánu a bylo to necelé dva měsíce, co se vrátila úplně zničená. Během pár vteřin přišla o dva přátele a německého ovčáka, kterého ona sama vycvičila. Pár vteřin, které byly plné ohlušujícího výbuchu, kouře, letícího písku, prachu a zkázy. Věděla, že to nebyla její vina. Věděla, že nemohla za to, že tu nástražnou minu neodhalili dřív. Ona sama skončila v bezvědomí s pár tržnými ranami, a tak ji poslali na nějakou dobu domů, aby se zotavila. Takže skončila v Louisville s posttraumatickou stresovou poruchou.

Bydlela sama v bytě, protože její rodina se nedala nazývat úplně rodinou. Jediný, s kým udržovala nějaký kontakt byl její otec, který byl ale momentálně někde na druhé straně světa na misi. To kvůli němu šla do armády, aby na ní mohl být patřičně hrdý.

Již pár týdnů docházela každé úterý na sezení s vojenským psychologem, ale zatím ji to moc nepomáhalo. „Chce to čas," říkal doktor Higgins, ale jí připadalo, že jí stejně dává jen plané naděje. Zrovna dnes ji čekalo další sezení. Chodila pěšky, i když ji cesta zabrala nejméně půl hodiny. Cestou se vyhýbala všem psům, které viděla, nebo slyšela. To štěkání ji drásalo zevnitř, nemohla ho snášet, při každém štěknutí se lekla, a tak přecházela přes ulici, z chodníku na chodník.

V čekárně seděla vždycky sama a před ní měl sezení s doktorem Higginsnem pokaždé ten stejný muž. Nikdy se zatím na něj ještě neodvážila podívat, i když ji to lákalo. Pokaždé jen stydlivě sklopila oči k zemi a nezvedla je, dokud se za ní nezaklaply dveře ordinace...

Dnes měla ale výjimečně lepší náladu než jindy, na sezení se docela těšila, protože nemusela být alespoň hodinu sama. Samota ji pomalu ale jistě ničila.

Dveře ordinace se otevřely a vyšel z nich dotyčný muž a loučil se s doktorem. A Kaylee konečně odlepila oči od země a zadívala se na něj. Byl docela vysoký, vypadal na šestadvacet let, měl tmavé krátké vlasy, modré oči, na bradě několikadenní strniště a na levé ruce mu zpod ohrnutého rukávu uniformy bylo vidět tetování. Pěkný byl, to se muselo nechat. Kaylee byl od vidění povědomý, možná ho někdy zahlédla na velitelství. Když se rozloučil a otočil se k ní, rychle strhla oči dolů a zůstala viset očima na jeho uniformě. Věděla, že se na ní kouká jak ten muž, tak doktor Higgins, ona ale upírala zrak nad jeho pravou kapsu na hrudi, na štítek se jménem. J. Carter. To jméno znala. Jacob Carter byl na velitelství proslulý snad vším, čím být mohl. Věděla, že je to kapitán čtvrté roty, protože znala pár lidí z téže roty. A taky věděla, že je to sakra dobrý voják.

Než se někdo z nich tří zmohl na slovo, Kaylee se protáhla do ordinace.

„Slečno Mawersová, všechno v pořádku?" zeptal se pan Higgins, když se posadil naproti ní. Kaylee nechala jeho otázku bez povšimnutí a sama mu jednu položila.

„Proč sem k vám chodí kapitán Carter?" Hned jak to vyslovila, tak nezaujatě otočila hlavu k oknu a dělala, že ji odpověď na tuhle otázku nijak nezajímá.