Otoč list

Jedna

Seděla jsem v malé kavárně na kraji města. Dnešní den se neřadil mezi mé nejlepší, ale mohlo to být horší. Daleko horší. Mohlo to být tak hrozné, že si to nikdo v mém okolí nedokáže představit. Že přeháním? Ha, tak to mě vůbec neznáte.

V kapse mi zavrněl mobil, aby mě upozornil na blížící se čtvrtou hodinu. Někdy jsem měla pocit, jako by mi říkal „zvedni svou zadnici, nezdržuj, makej, práce stojí". Jo, práce. Moje práce je ta nejlepší z nejlepších, jakou si knihomol jako já může přát.

Hodila jsem do sebe zbytek kávy bez kofeinu (jelikož se mi vždycky po černé kávě dělalo špatně, ale byla jsem ujištěna, že takhle poznám opravdu dobrou a kvalitní kávu) a vyšla jsem do konce slunečného dne.

V hlavě se mi pořád dokola opakoval zážitek z dnešního školního dne. Na to jak mě Olivie nazvala šprtkou, což by nebylo tak hrozné a vůbec jsem se nad tím nějak nevzrušovala, a potom po mě začala řvát, že jsem jen vesnickej balík, kterej by měl kydat hnůj, že jsem tlusty prase a zakrnělá žirafa... A já jsem tam prostě jenom stála, nezmohla jsem se na slovo, protože jsem si myslela, že takovéhle věci jsou už dávno za mnou. Že se tahle třináctá komnata zavřela hned, jakmile jsem opustila budovu základní školy, kde se ke mně nechovali zrovna nejlépe. Samozřejmě to celé slyšel Pavel, takže můžu zapomenout na můj brilantní plán zeptat se ho, jestli by mi nedělal partnera do tanečních. A nikdo neřekl ani mák, aby se mě zastal. Jak typické.

Vešla jsem do zastrčeného antikvariátu a usmála se na paní Podskalskou, starou, ale velmi milou vlastnicí tohohle ráje knih, která se skláněla nad pultem. Měla tu vážně skvělé kousky, zvláště staré knížky stylu Velkého Gatsbyho, dokonce pár klasik v originále vydané někdy v devatenáctém nebo dokonce v osmnáctém století. Tohle byl ráj pro každého milovníka knih, (obzvláště pro milovníka starých knih). Mým úkolem bylo vytvořit katalog knih, starat se o webové stránky a facebook. A za to jsem dostávala celkem obstojný plat.

„Dobrý den, paní Podskalská."  Zvedla oči od pultu, kde se snažila spravit rozbitou vazbu.

„Á, Alenko, to je dobře, že jdeš. Dneska dorazily tři bedny z Anglie. Jsou vzadu ve skladu."

Přikývla jsem a hodila tašku pod pult. Odešla jsem do malé místnosti, pro kterou byl název sklad směšným označením, protože byla tak maličká, že se v ní nedalo ani pohnout, a hned jsem se pustila do práce.

Nikdy jsem nepochopila, kde paní Podskalská sháněla knížky z Anglie. Bylo to jako sen držet v ruce starého Shakespeare z roku 1876. Já jsem milovala, miluji a budu milovat třídění knih, skládání do poliček a katalogizování. V mém pokoji byste se bohužel ani s mapou nevyznali, ale na tomhle jsem si dávala vždycky záležet.

Byla jsem dohodnutá s touhle starou majitelkou, že všechno budu dělat postupně, abych měla čas na školu a druhé pololetí se začínalo chýlit ke konci. Jedna bedna dneska a ty zbývající jsem si nechala na víkend. Pro jistotu jsem si vedla i papírový katalog, protože se stal výpadek databáze, dokonce i v knihovně, a všechna data ze dne, kdy přišlo asi sto nových knih, které jsem tak pracně třídila, se vymazala. Ještěže jsem na to šla po staru – stačilo doma do počítače doházet nabídku.

A odbyt? Tenhle antikvariát byl v celém městě vyhlášený. Paní Podskalská prodávala knížky za neuvěřitelné ceny a ještě na tom stačila vydělat. Stačilo jí na začátku školního roku přinést seznam knížek a učebnic, a ona vám to za malou provizi sehnala do týdne.

Když jsem byla hotová, vyrazila jsem na autobus. Strašně jsem se těšila na tu půlhodinu strávenou v autobuse plném otravných lidí, která se bude vléci.