Otoč list

Čtyři

Po škole jsem odjela do knihovny doufajíc, že najdu klid mezi regály knih. Je pátek a tak v šatně jsem míjela jednoho čtenáře za druhým. Zasněně nesli tašky plné knih a hlavou se jim určitě honily představy o tom, jak si je v dnešním chmurném dni přečtou někde v teple a suchu.

Hned, jakmile jsem vešla do dveří oddělení pro dospělé čtenáře, jsem spatřila schoulenou postavičku ženy, která se urputně snažila něco najít pod pultem. Lokty jsem se opřela o stůl a nenápadně nakoukla pod pult.

„Život je proces, při němž zjišťujete, jak daleko můžete v tom či onom zajít, i když pravděpodobně i v hledání toho, jak daleko můžete v tom či onom zajít, můžete zajít příliš daleko," pronesla jsem citát Terryho Prachetta. Já jsem na citáty magor.

„Alenko, nesmíš mě takhle děsit!" odpoví knihovnice Lenka a zářivě se na mě usměje.

Zvednu ruce, jako bych se vzdávala, a zasměju se. „To se moc omlouvám."

Ukáže do místnosti a dodá, že před chvílí se snažila urovnat knížky, ale že jí snad dvě chybí, a jestli bych byla tak hodná a podívala se do J-L po Christině Baker Klineové a Lise Kleypasové.

Prošla jsem kolem, abych se podívala po těchto knížkách. Jenže moje oči se stočily k dvěma knížkám, které jsem okamžitě vytáhla z regálu. Pak mě upoutaly tři nové výtisky Shakespeara. A k tomu všemu jsem k tomu přidala jednu knížku od Čechova, abych mohla udělat referát do školy.

Udělala jsem pár kroků dozadu, aniž bych se ohlédla. Někdo do mě narazil a já leknutím upustila všechny knížky na zem. Ten dotyčný to udělal taky, takže se po celé místnosti s beletrií válely knížky.

„Promiňte, omlouvám se," vysoukala jsem ze sebe a pomalu začala sbírat knížky.

„Ne, to je moje chyba..." dodal dotyčný a vršil na hromádku knížky.

Pomalu jsem se otočila, abych zjistila, do koho jsem to vlastně narazila. Nesnesla bych, kdyby mi někdo v pondělí ve škole vyčítal, že jsem nešikovné nemehlo. Asi bych si měla všechno v sobě urovnat. Ale strnula jsem, jakmile jsem spatřila kudrnaté světlé vlasy a obličej z profilu. Okamžitě jsem upřela pohled do země, snažila jsem se uklidnit svoje třesoucí ruce. Bože, proč zrovna teď?

Vstala jsem s knížkami v ruce a chtěla odejít k pultu, ale dotyčný se na mě otočil, zářivě se usmál a podal mi Shakespeara. Ale jakmile mi uviděl do obličeje, zamračil se a natočil hlavu na stranu.

„Alenko?"

Spoustu dní jsem si představovala, jak mu odpovím „My se známe?", ale teď jsem na něho jenom tupě zírala. Otevřela jsem pusu a doufala jsem, že mě něco napadne, ale nemohla jsem vydat ani hlásku, takže jsem ji rychle zavřela.

„Tomáši?"