Otoč list

Dva

„Nechápu, že si něco takového necháš líbit!"

Mé kamarádce Haně, která dneska ve škole chyběla, na tváři vyskákaly rubínové fleky. Možná, že kdyby tam dneska byla, skončila by Olivie na pohotovosti se zlomenou končetinou.

Hana mi poslala k večeru smsku, ve které požadovala videohovor, protože by nepřežila bez informací o mém dnešním dni. Jediná pozitivní věc na skypování je, že ušetříte tolik peněz. To velké minus pro mě – díky tomu Hanu nejde zastavit.

„Jenom nechápu, co ji to popadlo," špitla jsem a snažila se na to nemyslet. Bohužel pro Hanu byl velký problém to přejít a udělat za tím vším tečku. Neustále dokola mlela o tom, jaká je Olivia kráva a že jestli ještě cekne nějakou poznámku na můj účet, zmaluje jí ksicht.

„Mimochodem díváš se na Konečnou?" zeptala se mě po chvíli, když výbuch vzteku přestal. Tohle bylo naprosto normální. Aspoň jediná věc, kterou jsem od ní chtěla, byla splněna.

„Jo, občas, ale já nemám takovéhle seriály ráda," řeknu. Kvůli jednomu člověku, dodám pro sebe.

Konečná je nikdy nekončící seriálová relace, která běží každý den ve čtyři hodiny. Podle mě je sledování takových seriálů ztráta času. Místo seriálům (na kterých jsem si většinou vypěstovala závislost - teda, pokud byly dobré) jsem dávala přednost knížkám. 

„No, a věděla jsi, že TENHLE kluk se vrací do svého rodného města?" zacvrlikala Hana. Snažila se mi poslat nějakou fotku, ale načítala se strašně dlouho.

„A to je?" dodala znuděně.

„No, naše město!" vypískla Hana, „takže se s ním budeme moci setkat!"

Na obrazovce se objevila fotka a já jsem v tu chvíli doufala, že mě klame zrak. Na obrazovce se objevila fotka modrookého blonďáka se stowattovým úsměvem v dobře padnoucím modrém obleku. A to jsem si myslela, že horší to být dnes nemůže.

„Tomáš Rajfl?" zeptala jsem se a doufala, že ten otazník na konci byl zřejmý. V skrytu duše jsem doufala, že tahle informace byla jen další z bulvárních žvástů.

„Jo! Není sladkej?" rozplývala se Hana. Začala mi vyjmenovávat filmy, ve kterých hrál, seriály, ve kterých měl větší roli... Ale mohla mlčet, protože tohle všechno jsem dávno věděla. Protože já jsem HO znala osobně. A když jednoho dne zmizel z našeho sousedství a objevil se na televizní obrazovce, začala jsem sledovat jeho kariéru, a i když jsem si to dlouho nechtěla přiznat, stala jsem se jeho fanynkou. Přála jsem mu, aby si splnil svůj sen.

„A když je tu ta šance potkat ho někde ve městě... No, je to bomba! To bych prostě nepřežila!"

Jo, já bych to taky nepřežila. Ale město je dost veliké, takže šance, že potkám Toma, je dost mizivá. Prostě bych ho asi pozdravila a pokračovala v chůzi.

Naprosto jsem chápala, proč na Toma všichni letí – vypadal jako mladší (přesněji řečeno devatenáctiletá) kopie Simona Barkera (a já Simona fakt žrala). Stejně úsměvavej kluk, s úžasným charisma a osobností, a (nepochybně) s velkým hereckým talentem. Doufala jsem, že se za těch pár let nezměnil.

„Posloucháš mě vůbec?!" probudí mě Hana z transu.

Zamumlám něco ve stylu, že se necítím moc dobře, a přes hlasité námitky Hany jsem zavěsila. Nikdy jsem nikomu o Tomovi neřekla, o něm věděli jenom moji ex-spolužáci, s kterými jsem se dlouhou dobu neviděla.

Otevřela jsem nejspodnější šuplík v mé skříni a vytáhla jsem starý deník. Začala jsem v něm listovat jako šílená s nadějí, že najdu naši poslední fotku. Jenže jsem se někde ve dvou třetinách rozbrečela, protože mi došlo, jak moc mi chyběl. Navíc se na mě usmíval na každé druhé fotografii, což mě strašně bolelo (ale bohužel jsem ho viděla rozmazaně ) .V mysli mi vyvanuly vzpomínky na něho, jak mě rozesmává, jak se mě snaží utišit, jak mě brání před ostatními. Zaklapla jsem deník a vrátila ho na jeho místo. Snažila jsem se otřít slzy, doufala jsem, že jsem na sebe neupoutala pozornost.

Do pokoje vpadla moje mladší sestra Iva, samozřejmě zaklepat nepatřilo mezi její zvyky. „Máš na stole večeři," pronesla, a když mě uviděla napuchlou, přimhouřila oči. „Ty bulíš?"

„Ne, jenom mi není dobře, asi si před večeři půjdu dát sprchu," odpověděla jsem jí rychle a s pyžamem v ruce mířila do koupelny.