1111

Antaana Wilson

„Ah, tohle je to, co jsem potřebovala" Pomyslela si Antaana po tom, co za cinkání zvonečků pověšených na krcích oveček vyšla z lesní cesty na velký palouk a rozhlédla se. Jakmile vyšla z poza stromů vykoukli na ni vysoké hory, které i přes to, že byl začátek léta byli na vrcholcích pokryté sněhem. Palouk, na který vcházela patřil jejím rodičům. Dala příkaz jejich pasteveckému psovi a ten se hned pustil do práce, zatím co ona se posadila na kraj palouku k velkému dubu, kde ze své brašny vytáhla knihu, kterou od své mladší sestry Alizee dostala k úspěšně dokončenému středoškolskému studiu. Věděla, že na ni musela dlouho šetřit, aby ji tuhle knihu vůbec mohla koupit, přece jen je jí devět. Ona ji zase dovezla z města, kde studovala krásné květinové šaty. Měla z nich velkou radost. Ve vesnici, kde žijí se totiž do města tak často nedostanou, a proto byla velice šťastná, když ji Antaana dovezla šaty, které ji neušila její babička. Její rodiče si mysleli, že je se studiem konec, to ale nevěděli, že se Antaana plánuje přihlásit na vysokou školu v hlavním městě Henze. A tak taky udělala. Byla to nejlepší státní škola v zemi, soukromou si bohužel její rodiče dovolit nemohli a stipendium, které dostala za vedení jejich atletického týmu stejně nebylo plné, takže ho přenechala její nejlepší kamarádce na střední a nejlepší roztleskávačce, kterou jejich škola kdy měla. Henza byla krásným vyspělým městem na pobřeží Fenteziho moře. A Antaana právě čeká, až ji přijde dopis, ve kterém se dozví, jestli bude ve studiu pokračovat anebo se přihlásí o první práci, která se naskytne.

„Zase o tom přemýšlíš, přestaň." Okřikla se sama a znovu se pokusila začíst se do knihy. Čekání na dopis bylo nekonečné. Výsledky byli zveřejněny už minulý týden, ale jsem se zprávy dostávají později. Navíc se dnes pošta neroznáší, takže se to nedozví dřív než zítra.

Zatím co přemýšlela slunce vystoupalo na obzor a Antaana začala mít hlad. Pobrala si své věci a pískla na psa. Ten okamžitě nahnal stádo k odchodu. Na ovcích její rodiče měli založený obchod. Tady v horách byli zimy kruté a jejích rodina byla jediná, která ovce ve vesnici měla. A tak Všichni chodili pro vlnu k nim. Měli se dobře ne žene, ale nebylo to dost na život ve městě. Antaana to tu měla ráda, ale nebyl to život pro ni. Ona chtěla dobrodružství, které se jí ve městě dostávalo.

„Antaano Antaano." Slyšela Antaana, když procházela kolem jejich malé pošty. Ohlédla se a uviděla střapaté hnědé vlasy jejího kamaráda ze základní školy Denyse vykukující z okna pošty.

„Jé Denysi nevšimla jsem si tě, promiň" Omluvila se, Denys byl pohledný kluk, ale nic pro ni. Holky z okolí se o něj mohli poprat, ale on o ně neměl zájem. Loni o prázdninách se jí svěřil, že se mu líbí spíše chlapci a Antaana ho v tom podporovala a věděla, že většina obyvatel vesnice bude také, ale on si stále nebyl jistý jestli je na to připraven.

„Zase zahleděná v myšlenkách jak vidím, žádná změna." Uchechtnul se Denys a mile se na ni usmál.

„To asi ne. A co tady děláš? Nevěděla jsem, že jsi vzal místo na poště." Antaana se zájmem optala. Neviděla svého kamaráda od vánočních prázdnin a skutečně jí chyběl. Každá holka potřebuje svého gay kamaráda jinak to nejde.

„Ano. Je to dobrá práce a navíc se můžu starat o svou babičku. Ale počkej něco pro tebe mám." Nadšeně se vrátil zpátky do budovy a za chvíli se zase vrátil s tlustou obálkou, na které byl velký erb její vysněné školy. Oči se jí rozzářili a ona okamžitě vyběhla k němu a dopis mu vytrhla z ruky. Denys se na ni s úsměvem díval, zatímco ona se zasněně dívala na obálku ve svých rukou.

„Jakmile jsem viděl tvoje jméno na obálce a ten erb, tak jsem věděl, že ti ho musím dát, i když se dnes neroznáší. Vypadá to, že kamarádit se s pošťákem se vyplácí." Řekl stále se smíchem Denys.

„Denysi, bože já tě miluju." Vykřikla radostí a objala Denyse, který málem vypadl z okna.

„To snad ne." Zasmál se Denys a zastavil prchající Antaanu.

„Počkej! Jsi si jistá? Jako já vím, že jsi na tu školu chtěla už od základky, ale já jen jestli sis to dobře rozmyslela." Antaana se pomalu otočila, nechtěla aby tato debata začala, ale bylo jasné, že to jednou přijde a to jednou bude teď a i později s jejími rodiči a sestrou, která nebude chtít aby zase odjela a ještě k tomu tak daleko. Na střední alespoň dojížděla na prázdniny, ale to nebylo tak daleko. Teď si nebyla jistá, jestli bude vůbec moct dojíždět.

„Nooo." Začala vymlouvavě Antaana.

„Ne ne ten pohled znám. Že tys to ani neřekla rodičům? Ne neřekla. Dobře. Občas mi fakt nechybíš. Hele jestli tě zabijí, tak já ti to říkal ju?" Podíval se na ni s ironickým úsměvem Denys a dal si ruce v bok.

„Jasně pak mi to klidně vytesej na náhrobek, ale teď." Zasmála se na svého kamaráda z dětství a zamávala mu obálkou.

„No jasně uteč si." Zakroutil hlavou a vrátil se zpět do práce se vzpomínkami na jejich společné dětství.

Antaana utíkala směrem k jejich domu a už zdálky viděla, že pes zvládl dovést ovce zpátky do ohrady. A ona mohla v klidu jít dovnitř domu. Už u dveří cítila, že oběd bude vynikající.

„Jsem zpátky." Zakřičela Antaana, když vešla do domu a začala si sundávat boty. Z chodby vyběhla její malá sestřička a objala ji.

„My víme." Řekla.

„Ovce se psem tu byli dřív než ty." Zasmála se a utekla zpátky za mamkou do kuchyně.

„Zakecala jsem se s Denysem, dlouho jsme se neviděli." Řekla Antaana, když vcházela do kuchyně, kde už byla celá její rodina. Maminka se sestřičkou prostírali a táta s babičkou seděli u stolu.

„Jdeš právě včas. Teď jsem to dodělala." Řekla její mamka a s pekáčem v ruce se na ni usmála.

„S Denysem jsi říkala. No je to hezký kluk. Byli byste tak hezký pár. Proč spolu nechodíte?" Zeptala se babička.

„Babí. Nech toho. Jsme jen kamarádi." Odpověděla jí Antaana a šla směrem ke stolu.

„Kamarádi." Zašvitořila a podívala se na Antaanu tím "pohledem jasně kamarádi".

„A vypadá to, že ti i něco dal.

„Menzenská bojová a strategická akademie" Přečetla s drkotáním její sestra a všichni se na ni podívali jako by se zbláznila. Poté se podívali na Antaana někteří nedůvěřivým a někteří naštvaným výrazem. Ten nejvíce naštvaný pohled byl od její matky.

„Ne." Řekla její matka.

„Počkat jak ne." Zarazila se Antaana. A podívala se na svou matku.

„Ještě ani nevím, jestli mě vzali." Argumentovala, ale moc to nepomohlo.

„Mohla jsi se s námi o tom aspoň poradit." Řekla naštvaně její mamka, vstala od stolu a odešla.

„Nech ji. Půjdu tam já." Řekla její babička a šla směrem, kam odešla její snacha. Antaana si smutně oddechla a sjela níž na židli, tak že vypadalo, že na ni sedí.

„Nebuď smutná, jen se bojí o svoji holčičku." uklidňoval ji její táta.

„A teď se podíváme, jestli jsi si se dostala." Usmál se na ni a podal ji obálku, která byla položená na stole a s ní i nůž na otevření. Její sestřička, která tomu do teď jen přihlížela se zvedla ze židle a šla ke své sestře aby se mohla dívat s ní. Ona pomalu rozřízla obálku a vytáhla stoh papírů.

„Přijali mě." Vykřikla Antaana a vyskočila ze židle. Její sestra jen taktak uskočila padající židli a objala ji. Její táta ji poplácal po zádech.

„Jsem na tebe pyšný holčičko moje. Dojdu pro ty dvě, ať se můžeme najíst a ty zatím dojdi pro nějaké víno, zapijeme to." Řekl jí a odešel. Její sestra ji mezi tím pustila ze svého objetí a podívala se na ni.

„Ty půjdeš do sklepa? Vždyť tam straší." Řekla ji se strachem v očích.

„Musím to přece zvládnout, když mám jít na bojovou školu." Zasmála se Antaana a vzala svoji sestřičku do náruče.

„A co kdybych tě tam zavřela." Zakřičela, zasmála se a běžela směrem ke sklepu. Toto byli ty chvíle, které celému domu chyběli nejvíce. Smích dvou malých holčiček.