1111

Kapitola 1, Část 1

Cesta byla z jedné na druhou stranu republiky byla šílená, ale Antaana konečně dojela na parkoviště před její novou školu.

„Co tady dělá holka z farmy a proč tu zavazí s tím krámem?" Zasmála se vysoká hnědovlasá naninka, která se u svého nového autíčka bavila s její partou kamarádů, zatím co Antaana vylezla ze svého starého pickupu.

„No rozhodně tu nejsem, protože by mi to rodiče zaplatili." Oplatila ji Antaana s úsměvem a šla si vytáhnout tašku ze zadních sedadel. Od té holky se už nic neozvalo. Jen chichot jedné z dívek a tiché pšt.

„Teda, jsi drsná holka." Ozvalo se od auta z druhé strany. Z něj zrovna vylézal svalnatý kluk s čokoládovou pokožkou.

„Díky." Poděkovala Antaana s úsměvem na tváři.

„Ou vau, vůbec si teď nepřipadám malá." Zasmála se na kluka, když se celý narovnal.

„No jo." Řekl a podrbal se na krku.

„Jsem Antaana." Podala mu ruku na seznámení.

„Já Tristan." Řekl a vřele přijal nabízenou ruku.

„A já jsem Marie, Tris máma." Ozvala se z ničeho nic žena, co vystupovala ze sedadla spolujezdce. Popoběhla k nim, aby mohla také Antaaně podat ruku, byli si s Trisem hodně podobní.

„Dobrý den." Pozdravila ji Antaana.

„Nevíš náhodou, kde najdeme tělocvičnu? Mají se tam sejít prváci."

Zeptala se Marie.

„No koukala jsem se na mapy, přesně vám to neřeknu, ale jdu tam taky, takže to můžeme najít spolu." Odpověděla Antaana.

„Výborně. Já mám děsný orientační smysl a on je chlap." Nadšeně odpověděla Marie a dala se k vytahování tašek z auta.

„Mamí." Zakňučel Tristan a pomohl jí. Antaana se jen uculovala.

....

„Ještě že jsou tady ty ukazovače. Oddechla si Antaana, zatímco vcházela do obrovské tělocvičny ověšená taškami. Za ní vcházela Marie s Tristanem.

„Je tu strašně moc lidí." Zašeptala Antaana a všimla si dvou dívek sedících za jedním z mnoha stolů a mávajíc na ně. Všichni tři tedy šli za nimi.

„Vítáme vás na Menzéské akademii. Rádi vás tady vidíme. Posaďte se prosím. Vaše jména?" Požádala je jedna z dívek, které byly nejspíše dobrovolníci z vyššího ročníku.

„Já jsem Antaana Wilson."

„A já Tristan Korkin." Odpověděli.

„Děkuji. Jen si vás najdeme v systému, vy si zkontrolujete vaše údaje a podepíšete to." Vysvětlovala jim a zanedlouho již viděli jejich složky na hologramu. Jakmile usoudili, že je vše v pořádku podepsali se.

„Tak teď si prosím dejte své věci támhle a dál si vás přeberou." Vstali tedy a s díky odcházeli dát si věci, tam kde jim řekla.

„Antaano? Nebude ti vadit, když se zeptám, kde jsou tvoji rodiče?" Marie se zvědavě podívala na Antaanu, když šli zrovna vedle sebe.

„Ne vůbec ne. Moji rodiče se sestrou a babičkou jsou doma. Bydlíme u Vybetských hor. Takže bylo zbytečné aby se mnou jeli až sem, navíc se musí starat o naši farmu." Odpověděla jí s úsměvem.

„Ach tak. A co chováte?" Zeptala se Marie.

„Ovce." Odpověděla jí.

„To je hezké. Tris měl jako malý rád ovce. Pak ho jedna kousla do ucha, když se s ní chtěl mazlit. Pořád tam má jizvu, museli jsme totiž jet do nemocnice, kde mu to zašili. Od to doby se k nim ani nepřiblíží." Zasmála se Marie a Antaana se soucitně podívala na Trise, který šel celou dobu za nimi. Ten tohle matčino popichování nesnášel, dělala mu to u všech. Celá nemocnice, kde matka pracuje zná jeho trapasy z dětství. Jaké to štěstí. Tris se na Antaanu radši ani nepodíval, sklonil hlavu domů a jen se červenal. Jeho matka ukazovala lásku zvláštním způsobem.