Než jsem si stihl začít balit věci, už u mojí lavice stál vysoký blonďák a čekal až odejdu. Už jsem sahal po skicáku, ale on byl rychlejší. Doslova po něm chňapl a prohlížel si skicy onoho stvoření. Z jeho výrazu jsem nedokázal nic vyčíst, ale po ch...
Zaznělo zvonění a Ryuu jen tak tak dobíhá do třídy. S omluvným výrazem se jde posadit na své obvyklé místo v zadní lavici u okna. Odhodí tašku na zem a znuděně se podívá z okna na les, o kterém lidé vypráví, že se tam chodí zoufalci zabíjet… Po chvíli ho, ale vyruší učitel…
,,Tak nám to pověz ty Ryuu.“ podíval jsem se tedy na tabuli plnou nějakých čísel a bez dlouhého přemýšlení jsem mu odpověděl. Ani mě nezajímalo, jestli je výsledek správně, ale podle pohledů ostatních asi jo. Zase jsem se tedy zahleděl zpátky do okna.
Něco mě do toho lesa táhlo, ale neměl jsem ponětí, co. Po zbytek hodiny mi už dal naštěstí učitel pokoj. Ve škole mě při životě udržovalo jen kreslení. (jinak bych asi chcípnul nudou) Kreslím různé věci, zvířata, někdy teda i lidi (bez tváří), ale nejraději kreslím asi přírodu. Tentokrát jsem se nechal inspirovat tím podivným lesem.
Když už jsem to měl hotové, zaujal mě v lese nějaký pohyb. Netušil jsem, co to je. Ale když to vyběhlo, bylo to velké jako medvěd, jenže se to pohybovalo po čtyřech neuvěřitelnou rychlostí. Sice jsem to viděl jen na okamžik, ale byl jsem si jistý že to byl jen další výplod mé fantazie. To mi ale nebránilo přikreslit to zajímavé stvoření do mého skicáku.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Po třetí hodině jsem se usadil do učebny biologie. Tam už jsem bohužel neměl lavici u okna, takže jsem neměl tak dobrý výhled. Učitele jsem vůbec nevnímal, protože jsem měl plnou hlavu toho stvoření. Přece jenom vypadalo celkem reálně. Kreslil jsem ho pořád dokola, dokud nezazvonilo na přestávku a nenahrnula se k nám do třídy skupinka kluků z vyššího ročníku.
Než jsem si stihl začít balit věci, už u mojí lavice stál vysoký blonďák a čekal až odejdu. Už jsem sahal po skicáku, ale on byl rychlejší. Doslova po něm chňapl a prohlížel si skicy onoho stvoření. Z jeho výrazu jsem nedokázal nic vyčíst, ale po chvíli jsem v jeho očích uviděl vztek. Popadl mě za rameno a než jsem se vzpamatoval tak už jsem byl nalepený na zdi a on se skláněl nade mnou. Zalapal jsem po dechu a nervózně jsem se mu podíval do očí. Byly krásně modré jako letní nebe. (co to melu) Zrychlil se mi tep a začal jsem se potit. Rychle jsem mu podklouzl pod rukou, sebral jsem všechny svoje věci a vyběhl jsem ven ze třídy rovnou na záchody.
Opláchl jsem si obličej studenou vodou, opřel se o umyvadlo a zadíval se na sebe do zrcadla. Přemýšlel jsem o tom všem, co se za tu chvilku odehrálo. Takový pocit jsem zažil poprvé…
Už byl čas na oběd, tak jsem se vypravil do jídelny. Fakt se mi ty hnusy jíst nechtěly, ale neměl jsem na výběr. Vzal jsem si tácek a kuchařky mi nandaly na talíř jakousi placku s kaší. Šel jsem si sednou za roh a po pár soustech jsem zjistil že ta,, jakási placka“ bude asi ryba.
~~~
Po obědě následovala moje nejmíň oblíbená aktivita. TĚLOCVIK. Nějakej dement vymyslel, že budeme hrát vybíjenou. Nedalo se nic dělat.
Samozřejmě mě při vybírání do týmů nikdo nechtěl, takže jsem pro změnu zůstal poslední. Skončil jsem v tom slabším týmu, a ještě ke všemu proti nám hrál ten blonďák z vyššího ročníku. Prohrávali jsme, ale díky mé hbitosti (netuším kde se ve mně vzala) jsem zůstal poslední v poli. To asi blonďáka naštvalo, protože se rozhodl po mně hodit míč vší silou. Zasáhl mě do břicha a projela mnou neuvěřitelná bolest … až jsem se z toho pozvracel…
