That One Mistake.

x.6.x

Potom co dobojovali nasranej pes s chodícím pokéballem jsme se vrátili do tříd.

   -po vyučování-

KONEČNĚ. Můžu jít domu a- fuck. Bydlím tady-...
Vydal jsem se do toho baráku pro naši třídu a našel svůj pokoj. Každej tady má svůj takže se nemusím bát že ho budu mít s tím citrónem. Když jsem ho konečně našel odemkl jsem si a šel dovnitř. Věci už tam díky bohu mám. Převlékl jsem se a chtěl se vydat pryč, ale když jsem se otočil stál tam ten banán. Oh c'mon. ASPOŇ HODINU BEZ NĚHO. Viděli jsme se doslova deset minut zpátky ve třídě. Myslím že na mě volal když jsem odcházel. Idk&idc.
„Kam jdeš?" „Pryč" „Všiml jsem si."
Obešel jsem ho a otočil se zpátky abych zamkl. „Když mi to neřekneš sám, tak půjdu s tebou." „Posluž si. Stejně za mnou lezeš od doby co jsem sem přišel. Začínám si na to zvykat. Stačí tě jen ignorovat."
Odstrčil jsem ho ode dveří a zavřel. Otočil jsem klíčkem v zámku a obešel toho idiota směrem ke dveřím do obýváku a tím pádem do chodby a ke dveřím. On mě následoval.
„Hitoshi" Nejradši bych si to jméno konečně změnil.
Přišla za námi ta princezna s jizvou na oku. No taak. A já myslel že je ten míň otravnej. „Potřebuju te na chvíli." „Proč" „Jen pomoct s něčím" „Vem si na to jeho.“ „Ne."
Podíval jsem se na něj. Co mi chce. „Ugh. Fine." Rozešel jsem se za ním. Pampeliška zůstala v obýváku. „Tak co je? Je mi jasný že pomoc nepotřebuješ. Udělal by sis to sám nebo zavolal toho zelenovlasího capka." „Ty jsi ten kterýho poslal Shiggi?"
Oooh... Věci konečně dávají větší smysl. „mhm. Takže TY jsi ten Dabiho zázrak?" „Zázrak?" „Dabi nikdy nikoho nenavrhl, krom toho červenýho ptáka. Vydedukovali jsme že jsi něco extra." „oh. Asi jo. Dabi je můj bratr."
Ohhhhh... další puzzle do hádanky „proč dabi povolal nějaký random kiddo". To zároveň znamená že mají stejný rodiče... logicky. Takže Endeavourovo syn...Lmao. Ten capek je čím dál divnější. „Vaše rodiče musí být pěkně na hovno." „mhm. Proč myslíš." „Yk. Tvoje jizva. Jeho- vsechno-.... navíc je zapsanej jako mrtvý & pohřešovaný. Hádám že je to hlavně otec. Nevypadáš jako bys ho miloval. A on vždy když se navrhuje útok navrhne „Zabít Endeavoura."" „Jo. Nejsi tak blbej jak vypadáš. Nvm. Mám se že prý zeptat „Co to včera ku*va bylo" „Za to může Toga. Ja si šel jen vykrást obchod pro prachy. Za ní nemůžu." „mhm. idc. měl bys jít. Hádám že na tebe Denki čeká." „Mhm."

Vyšel jsem z jeho pokoje a ten idiot tam fakt byl. Povídal si s tím červeným zralokem a pinky páj. Když mě viděl rozběhl se za mnou. „Co chtěl?" „Pomoc" „S čím?" „Proč tě to zajímá?" „idk...Tak kam jdeme." „Idc kam jdeš ty. Ale já rozhodně co nejdál od tebe."
Dořekl jsem a rozešel se do chodby dveřím. Obul jsem si boty a šel pryč. Popravdě? Sám nevím kam jdu. Prostě jsem se rozešel ke mě do bytu. Petr klíč šel za mnou. Došel jsem k bytovce a šel směr dovnitř. „To jdeš někoho navštívit?" „Ne." „Takže to je tvůj byt?" „Mhm." „oh" Nechci ho tam. Došli jsme k bytu a odemkl jsem. Vešel jsem dovnitř a šel směr můj pokoj. Ani jsem se neobtěžoval zavírat. Vím že jde za mnou. Je otravnej. Co po mě chce? Vešel jsem do pokoje a otevřel skříň, vyndal jsem nějaký oblečení a zase ji zavřel. Slyšel jsem pikachua jak jde po chodbě sem. „Máš tady hrozný bordel." „mhm". Obešel jsem ho do obýváku sedl si na gauč a zapl televizi. „Bude vadit když ti to tu trochu poklidím?" „Jo." Stačí že tady je, nepotřebuju aby mi tu ještě uklízel. „Smůla. Vypadá to tu příšerně. Horší než u mě." „Nebudeš mi tady uklízet." „Neodejdu dokuď to tu nebude vypadat aspoň trochu normálně." „Fine. Dělej si co chceš."

  -pár hodin později-

„Kdy je večerka?" „V šest!" zakřičel z fotrovo pokoje. Doprdele. „JE DEVĚT!" „COŽE?!" zařval a vyběhl z pokoje. „Dostaneme se dovnitř?" „NE! DOPRDELE! Jestli Aizawa zjistí že jsme nepřišli zpátky tak nás může i vyloučit!" „Klid. V kolik otevírají?" „Nevim. V 8?" „A začínáme v 9 ne? To stihnem." „Ale kde přespim?" „Tady. Budeš u mě já si ustelu tady." „Proč? Vždyť máš dvě místnosti." „Jo. To mi připomíná. Kdo ti sakra dovolil tam jít?" otočil jsem se na něj „Jak to myslíš?" „Ty dveře byly zamčený. Jak ses tam vůbec dostal?" „Měl jsi klíče na stole." „A nemyslíš že byli zamčený z nějakýho důvodu?" „Proč? Vždyť je to jenom další pokoj. Nebo tady ještě někdo bydlí?" „Ne. Ale ten pokoj je něco jako tvůj mozek. Neexistuje. Pro mě. Je to něco jako černá místnost ve který jsem zamkl všechny vzpomínky na člověka kdo v ní byl. Takže když jsi tam šel. Připomněl jsi mi skutečnost...a že si musím vyměnit zámky. Nebo nejlépe odstěhovat se." „Můžu se zeptat proč?" „Ne. Už se ptal proč. Teď tam zavři, zamkni a podej mi klíče." Jak jsem řekl tak udělal. Já je vzal. Zlomil a prohodil oknem. „*sbohem*" řekl jsem téměř neslyšitelně. On to neslyšel. „Tak. A teď už zavři hubu a sedni si." Viděl jsem jeho nechápavý pohled.  Možná to bylo trochu přehnaný. Ale já už prostě nechci nic co by mi připomínalo toho kretena. Koupil jsem i nový nábytek, a vymaloval zdi na šedo bílou, vybavil jsem to tu i let světýlkama abych když tady budu je zapl a neviděl ty poslední detaily co by mi připomínali minulost.