Nemohla jsem se dočkat. Opět tu je den, den všech svatých, den, kdy děti běhají od domu k domu v převlecích a žádají si sladkosti, den, kdy puberťáci pořádají večírky v maskách, které znázorňují známé osobnosti, anděly, princezny, piráty, duchy, vlkodlaky, upíry a všemožné nestvůry z dějin literatury a lidské fantazie, dospělí čekají u dveří, kdy zazvoní první koledníci, aby jim mohli rozdat sladkosti, nebo potají dohlížejí na své děti, zda netropí nějakou lumpárnu. Pro mne je to den, kdy musím být v pohotovosti, den, kdy se mohu právoplatně bát o vlastní život, a proto musím být v obzvlášť velké obezřetnosti vůči podivným událostem.
Ale nejde tu o obezřetnost typu, kdy musíte dávat pozor, aby vám nějaký puberťák nehodil na dům vajíčka nebo ho celý neobalil toaletním papírem. Ne, jde tu o mnohem větší a závažnější problémy, a kdybych je já nebo lidé jako já neřešili, skončí to katastrofálně. Protože právě tento de. po každičký rok, co bude Země pořád ‚v provozu' mají příšery nárok, podle dohody mezi ďáblem a andělem zvaným Erchiel, vyjít ven z temnoty, ze stínů, kde se celý zbytek roku schovávaly a využít všeho, co jim slíbená dohoda a čas nabídnou. Kdyby nebešťan nesložil dohodu s ďáblem, bylo by vše jinak, ale bohužel není a je to tak už samotného počátku lidstva. Příšery všeho druhu dnes mají právo podle dohody, kterou dodržují po staletí, vyjít ven a dělat si, co se jim zachce. Jediné s čím nikdy nepočítají, jsou lidé jako já, číhající a ochraňující lidi, kteří o této dohodě mezi dobrem a zlem neví. Jsme pověření od svých předků, je to něco jako tajná ingredience od babiček a maminek do pečených dobrot, ano, ingredience pomáhající udržet tyto nestvůry pod pokličkou, aby nikomu neublížili. Nejsme lovci duchů, jak znáte z televize, my jen pomáháme lidem v ohrožení právě v tento den.
Každopádně užijte si Halloween.
Jako dnes. Venku už je šero a to je signál pro nestvůry, ale i pro mne. Nejdůležitější na celé ochraně lidí je důležité najít místo, kam chodí lidé s dětmi nejčastěji, protože právě tam je také nejvíce nestvůr. Můj rajon je hřbitov, kde se každý Halloween pořádá strašidelná cesta pro rodiče s dětmi, v podstatě jde o cestičku skrz hřbitov a cestou hledáte různé značky, kudy jít dále a sbíráte věci nebo sladkosti, které získáváte u stanovišť. A nebylo by to jen tak kdyby po cestě nebyli různí duchové – to jsou zatím převlečení lidé – a nestrašili jak děti, tak rodiče. Já jsem převlečená též, protože to je jeden ze způsobů jak dělat, že nic nevíte o dohodě a o nadpřirozených potvorách.
„Díky, že jsi dorazila, Susan, jsi jedna z mála," ozval se ze dveří hluboký hlas, patřící mému dobrému kamarádovi Joshovi.
„Za nic, jedna z mála? Jakto?" usmála jsem se na něj a lehce nakrčila pravé obočí. Je to divné, vždy se nás tu sejde hodně, kolikrát musí Josh prodloužit cestu, aby došlo na všechny.
„To nevím, ale to hnusný od nich je, že nedali ani vědět!" přitiskl si ruce na obličej a zhluboka se nadechl. Položila jsem mu ruku na rameno a naznačila, že to zvládneme.
Každý z nás má stanoviště, já mám své oblíbené, skoro u lesa, odtud je totiž nejlepší vyhlídka na ostatní stanoviště a uslyším tu každé zašustění, protože jsem od ostatních stanovišť nejdál.
Po hodince už se u všech stanovišť vystřídalo hodně lidí a začínal být klid, přicházeli už jen opozdilci, kteří předtím koledovali s dětmi po domech. Jako jedna mladá maminka s asi 5letou holčičkou. Maminka šla opatrně, možná ještě více opatrně než jsem byla u maminek s dětmi zvyklá, pořád se rozhlížela okolo sebe a nejistě se usmívala na svou malou dcerku. Nechápala jsem, co se děje, dokud se mamince za zády neobjevila bělostná až průsvitná silueta a doslova prošla ženou, která se hned potom svalila na zem. Holčička se koukala na ducha s široce rozevřenýma očima a lapala po dechu. V tu chvíli jsem věděla, že musím zasáhnout.
