Tuto povídku jsem psala v květnu 2014, tudíž tu jsou viditelné změny v mém stylu psaní, takže se omlouvám pokud se vám to bude číst špatně. Psala jsem to narychlo, abych vyprázdnila svou hlavu na tento den - částečně nápad pochází z mé vlastní zkušenosti. Ale pokud zanecháte komentář, budu ráda. :)
Hledím na cestu před sebou. Přemýšlím o tom, jaké by bylo dotknout se slunce z koruny stromu či vrcholu hor. Přede mnou je totiž nádherný západ slunce. Slunce zapadá za vrcholky hor a les. Přes obrysy stromů prosvítá zapadající slunce, ta spleť barev je překrásná, červánky se žlutooranžovým odstínem, který se dostává od slunce. Nezáleží na tom, že jdeme po chodníku k hlavnímu nádraží, prostě stačí pohled na ten obzor a jste úplně někde jinde.
„Kam tak koukáš?" prohodí Matthew a tím mě vrátí zpátky do reality.
„Heh, na oblohu." Usměju se a otočím směrem k němu.
„Všimhl jsem si." Zasměje se a podívá se směrem, kde je obzor.
„Konečně semnou mluvíš, jo? Už na mě nekašleš?" zakroutím očima a podívám se na zem.
„Zar, já za to nemůžu." Podívá se na mě těma svýma oříškovýma očima a položí mi ruku kolem ramen. „Promiň, omlouvám se. Mrzí mě to." Tu poslední větu mi zašeptá do ucha a mě se začínají cukat koutky, ale usměrním to, nechci, aby to viděl.
Chvíli takhle jdeme a za námi se vláčí kamarádi – moje nejlepší kamarádka Julie a jeho kamarád ze třídy, Max. Vím, že je Jul v pohodě, přidala se k nám její kamarádka z knihovny, doposud nevím jméno.
„Budu běhat společně s Amandou, " poznamenám.
„Proč?" Zarazí se.
„Chci zpevnit tělo," odpovím mu.
„Vždyť máš krásnej zadek i tělo!" Usměje se a podívá se před sebe, Stojíme před přechodem pro chodce.
Pomalu dojdeme k Juliině zastávce a všichni se mezitím rozpovídáme. Po očku sleduju Mattheuwa. „Ty jsi pil?!" Zasměji se a ukážu na něj prstem.
„Jo, ale málo, čtyři piva, dva paňáky, to si aspoň pamatuju." Zaculí se.
Z dálky uslyšíme rozbíhající se motor autobusu a rozjetí.
„Obejmi mě!" Skočí na mě Jul. Obejme se ještě s neznámou kamarádkou, a když přijede bus, nastoupí. Projde autobusem skoro až dozadu a posadí se k okýnku. Usměje se a zamává. Udělám to samé. Jul si strčí sluchátka do uší a nejspíš začne poslouchat Bring me the horizon. A autobus odjede.
„Fajn," povzdechnu si.
„Tak se posuneme, ne?" řekne skoro neslyšně, ale já rozumím. Usměju se a popojdu o něco blíž k jeho zastávce. Matthew, jeho kamarád a neznámá mě následují. Postavím se metr od cedule s jízdními řády a čekám, zda promluví. Nemusím to trapné ticho, které válčí skoro všude. Naštěstí Matthew začne mluvit.
„Jak se vůbec máš?" Trochu nevím-co jiného-říct otázka, ale pořád alespoň něco.
„Jo, dobře. Co ty?" odpovím.
„Taky, a co doma?" optá se a starostlivě a smutně se usměje.
„Táta je pryč, takže dobrý. Ty?"
„Jo, dobrý," odpoví mi.
Šťouchnu do něj. „A jak to, žes pil?"
„Potřeboval jsem vypnout. Zapomenout na to, co se teď děje, " zní jeho odpověď.
Dál už se raději neptám, i když bych strašně moc chtěla. Podívám se na obzor. Slunce už skoro celé zapadlé. Usměju se na ten obraz přírody.
„A kdy máš čas?" Usměju se a šťouchnu ho do žeber, nečeká to, takže vykřikne a škubne sebou.
„Ty potvoro!" Rozesměje se a štípne mě do zadku. Závěs strachu, zda se budeme ještě někdy bavit, právě zmizel. Rozesměji se taky a začnu ho šťouchat do žeber a lochtat. On mě pořád štípe do zadku a drží mi jednu ruku. Snaží se chytit i tu druhou.
Ucouvnu a jdu pozpátku dál od něj.
„Vy spolu chodíte?" zeptá se neznámá.
Oba se zarazíme a čekáme, co odpoví ten druhý, ale nakonec oba řekneme naráz „ne".
Začínám opět couvat, jde za mnou a oba se smějeme. Teď jsme asi pět metrů, nebo víc, od Maxe, neznámé a autobusové zastávky.
Přiblíží se ke mně a chytí mě za ruce. „Nebraň se," spustí a usměje se. Vymaním si jednu ruku z jeho sevření a znovu ho šťouchnu do žeber. Vypískne a rozesměje se tím svým mlado-dospělým, veselým, vysokým a zároveň normálním tónem hlasu.
„Ne!" rozesměju se a stočím oči a hlavu k zemi. Zvednu je asi po třech vteřinách a on se usmívá a kouká na mě těma svýma očima. Sakra, jsem v háji. „Nekoukej na mě tak." Cítím jak se mi do tváří řítí červeň.
„Cože?" Pousměje se laškovně a přitom nevinně.
Chci mu něco říct, ale místo toho na něho jen zírám. Na jeho obličej a rysy, které mu podtrhují krásu. A když se směje, smějí se mu i oči, jiskří mu v nich.
„Chceš ji?" zeptá se a tím mě zaskočí.
„Co? Cože?" koktám.
„Tu pusu. Chceš ji?" Usměje se, ale hned zvážní.
„Já... Jo, ale... Jo." Nevím, co říct, zaskočil mě a já jsem totálně v háji.
Chytí mě jemně, ale přitom pevně. Usměje se tím svým nádherným, spalujícím mou koordinaci a rozum, úsměvem a pomalu se začíná přibližovat. Třese se mi dech, klepu se a začíná mi nabíhat husina. Myslela jsem, že už po tomhle sebou praštím o zem, ale mýlila jsem se, protože v moment, kdy své rty přitiskne k mým, ve mně vybouchne směs pocitů, vzpomínek a myšlenek, polije mě horko a zima zároveň, ale ten momentálně nejdůležitější pocit byl a je, že to mohu znovu cítit. To sálající teplo z jeho rtů a tu vášeň, kterou do toho dává. Opět zase zažívám ten pocit být milovaná, ochraňovaná, a že někomu patřím a jemu na mně záleží. Najednou vidím veselejší, lepší a barevnější budoucnost. Každou z těch polibků si užívám a ponořuju se do těch pocitů. V tuhle chvíli zapomínám na okolí a obzor.
Když uslyšíme nastartování autobusu, oddálíme se, ale jen o pár centimetrů. Obejme mě a mě se chce začít brečet, zase loučení. Hlavu si položím na jeho rameno.
„Chybíš mi... Tak strašně moc," pronesu, abych prolomila ticho, ale i proto, abych se prostě nerozbrečela.
„Ty mě taky, mrzí mě to, tak strašně moc," vzdychne a pustí mě z objetí.
„Už musím jít, je tu autobus." Podívá se na mě a v očích mu leží lítost, bolest a prosba o odpuštění. Nelže mi, vážně mu chybím.
Pomalu dojdeme k autobusu, když Max stojí u řidiče a platí si cestu. Matthew se na mě smutně usměje a řekne, „Ahoj, pa." Já mu jen neslyšně, ale s úsměvem hodným na rozloučení, naznačím ‚ahoj'.
Když kola autobusu zaskřípou, už jsem na cestě a pozoruju už jen nepatrnou část slunce.
Obzor se začíná nořit do tmy a mé myšlenky také.
