Reader

Ráno

Ahoj moji drazí,

moc se omlouvám, že jsem tak dlouho nepřidala, ale měla jsem toho horozně moc do školy. :( Každopádně jsem tu s novou kapitolou, která (musím se přiznat) není skoro o ničem, ale musela jsem udělat jakési "pojítko", takže takováhle kapitola byla prostě nezbytností.

Nuže! Doufám, že si i tak rádi počtete na dalším pokračování tohoto podivného příběhu. :)

Mám vás velmi ráda, přátelé!

V sobotu ráno mě ze spánku zase vytrhl ten odporný řinčivý zvuk. Byl jsem trochu zmatený, než mi došlo, že dnes mě budík vzbudil kvůli čtení pro děti, a já kvůli tomu nemohl spát až do odpoledne jako vždycky. Bylo kolem desáté, když jsem se líně zvedal z postele. V knihovně jsem měl být sice až kolem dvanácté, ale rozhodl jsem se, že potřebuji čas na přečtení si pár dětských knížek a na výběr té, kterou budu dětem dnes odpoledne předčítat. Oblékl jsem si na sebe své obvyklé domácí oblečení: tepláky a tričko a šel se nasnídat dolů do kuchyně. U plotny mě překvapila přítomnost mé mámy, která stála u plotny a něco smažila. Podle vůně jsem poznal volská oka.

„Co tady děláš?“ zeptal jsem se jí rozespale a promnul si oko.

„Dobré ráno, Mikeu!“ Usmála se na mě. „Říkala jsem si, že bys možná ocenil malou snídani. V poslední době jsem se ti moc nevěnovala," Posledních čtrnáct let, napadlo mě.

Moji rodiče na mě většinu mého života neměli moc času. Ráno vztávali příliš brzy do práce a byli tam až pozdě do noci. Oba pracovali pro jednu reklamní agenturu, která jim sice za jejich práci štědře platila, ale neumožňovala jim, mě vídat častěji než jednou či dvakrát do týdne. Vzpomínám si, že jednou měli ve firmě tolik práce, že mě zapomněli vyzvednout ze školky, musel jsem tam čekat s jednou protivnou vychovatelkou až do noci, donucen poslouchat její nezáživné historky z mládí. Někdy po jedenácté hodině, když už jsem poklimbával v malém hracím křesílku, poslouchajíc řeči té staré zabšklé ženy, se do školky přiřítil můj táta a horlivě se pořád dokola omlouval jak mně, tak paní vychovatelce. Vzpomínám, že jsem s rodiči nepromluvil, dokud se druhý den neukázali s hračkou policejního auta, po kterém jsem neskutečně toužil. Později se to opakovalo ještě několikrát a já si po čase zvykl.

„Aha,“ zamumlal jsem poněkud překvapeně a posadil se ke stolu. Po chvíli přede mě matka s přeslazeným úsměvem položila talíř plný vajec se zeleninovou oblohou. Nevypadalo to zrovna vábně, čemuž jsem se nedivil; moje máma vzhledem k tomu, že na to neměla čas, se nikdy nenaučila vařit. Celé dětství jsem žil z dovážené pizzy a občas z jídla, které mi uvařila babička, která než zemřela, k nám jezdívala každých čtrnáct dní.

„Tak dobře,“ povzdychl jsem si. „Co se děje?“

„Co by se mělo dít?“ Podívala se na mě s hraně překvapeným výrazem.

„Mami, prosím tě, přestaň hrát divadlo a řekni mi, co se stalo, že vstaneš po celodenní práci v devět ráno, abys mi udělala snídaní? Protože to se stalo naposledy, když umřela babička.“ Máma si mě nejdříve zkoumavě prohlédla, potom si povzdychla a posadila se naproti mně.

„Mikeu,“ oslovila mne a mně bylo v tu ránu jasné, že jsem měl pravdu. „S tatínkem jsme dostali úžasnou nabídku na práci v zahraničí a…“

„Cože? Budeme se stěhovat?“ Pocítil jsem záblesk naděje. Máma se usmála.

„Ne, zlato, nemusíš mít strach, nebudeme,“ Škoda. „Ale ta stáž je na dva měsíce, což znamená, že bys tady byl sám,“ Na chvíli všechno obepnulo napjaté ticho. Přemýšlel jsem. Napoprvé mě ta myšlenka trochu vyděsila, ale po nějaké době přemýšlení mi došlo, že to nebude takový rozdíl jako dosud. Jen tady nebude takový nepořádek, který po sobě rodiče nechávají, když spěchají do práce.

„Hm, tak dobře,“ Usmál jsem se.

„Vážně?“ Matčina tvář se radostně rozzářila. „Skvělé! Všechno už je připravené. Máš tady jídlo na týden a v šuplíku máš spoustu peněz na všechno, co potřebuješ. Buď hodný a neudělej žádnou hloupost!... Ale co to plácám, ty přeci nikdy neděláš žádné hlouposti, viď!“ Zasmála se a dál z ní padal ten vodopád slov. „Měj se krásně! A kdyby něco, tak nám můžeš napsat třeba e-mail a my když budeme mít čas, tak ti odpovíme. Mám tě moc ráda, můj chlapečku zlatý!“

A pak PUF a byla pryč.

„Někdy nechápu, proč jste si vy dva vůbec udělali dítě,“ řekl jsem do ticha a dal se do jídla.

                                                                       ***

Po snídani jsem šel zpátky do pokoje, kde jsem z krabice, která už několik let nedotknutě ležela pod mou postelí, vyndal několik dětských knížek, které jsem jako malý miloval, a byly první, které jsem kdy četl. Položil jsem je před sebe na podlahu a pozorně si prohlížel každou z nich. Nakonec jsem si vybral Mumínky od Tove Janssonové, kteří mě sice vždycky trochu děsili, ale měl jsem je velmi rád. Byl to první díl z celé série s názvem Bláznivé léto. Otevřel jsem poměrně tenkou barevnou knížku a dal se do čtení. Znovu jsem se do toho příběhu během krátké chvíle zamiloval. S každým dalším řádkem jsem se víc a víc vracel do dětství. Na povrch vyplouvaly staré, dávno zapomenuté vzpomínky. Vzpomínky na babičku, na příběhy, co mi četla, některé i na rodiče. Málem by mě to dohnalo i slzám, kdybych se byl nepodíval na hodiny.

"Do prdele," vypískl jsem, když bylo na hodinách půl dvanácté. "To snad ne!" Zvedl jsem se rychle se olékl do tmavomodrých džín, popadl knihu a vyběhl z domu jako namydlený blesk. Do knihovny do bylo dobrých pět kilometrů a už bylo třičtvrtě na dvanáct. Běžel jsem jako vítr (nebo jsem se o to aspoň snažil), Přeskakoval jsem ploty a všemožně si zkracoval cestu. Nemohl jsem paní Andersonovou zklamat. Viděl jsem její buclatou tvář, jak smutně pronáší: "Jsem příliš stará, Mikeu, na to, abych dávala druhé šance," Pokud šlo o tohle, byla neúprosná.

Po nekonečně dlouhé době, kdy jsem měl plíce v jednom ohni anebyl schopný ani promluvit jsem konečně zahlédl tmavou střechu mé drahé knihovny. Jako na povel jsem (pokud to bylo vůbec možné) zrychlil. Prolétl jsem těžkými hlavními dveřmi, pak přes předsíň plnou malých dětských botiček a do knihovny. Rozrazil jsem bílé dveře jako by to byla nepřátelská hradba a vykřikl skřípavým vysušeným hlasem:

"ALE JÁ SE ZAČETL!!!"