Underczech: Rebranded

kapitola 1 - Levý Hradec

Alexandr očekával tvrdý pád, kterého se, kvůli neznámým důvodům, nedočkal. Necítil žádnou bolest, cítil jenom, jak ho něco šimrá po líci. Otevřel oči a uviděl dlouhé listy a malé žluté květy smetánek. Pokusil se zvednout ze své pozice tak, aby ty překrásné květiny nezničil. Alex se podíval na své ruce a vzpomněl si na vše co se stalo a prohlídl se, jestli se někde nezranil. Po krátké době vydechl úlevou, nic se mu nestalo. Byl překvapen, protože si byl jistý, že padal tak dlouho, aby zhynul a nikdo o něm už nikdo neuslyšel.

Alex se podíval okolo sebe, v rozích místa kde se ocitl stály mohutné starobylé lípy, Okolo něj seděly pampelišky obkroužené červenými růžemi. Z růží byl vytvořeny symboly, připomínající abstraktního anděla, či ježíška.

Od nádherného místa vedla temná chodba, která nebyla stejně prorostlá nádhernými květy, jako tam kde spadl. Alex po sebemenším dumání vystoupil z kruhu květů a vešel do temného koridoru. 

Na konci koridoru stály velké oválné purpurové dveře. Vypadali, jako by je nikdo šest set let neotevřel, anebo je otevírali velmi opatrně. Alex dveře prudce otevřel ty a pohybem hrozně zavrzaly. 

Starobylé dveře se za Alexem zabouchly a Alex strachem poskočil. Podíval se zpátky na dveře, byly na nich červené tvary, stejné jako které viděl vysázené v růžích. Jak zkoumal červenou stranu dveří, něco za sebou uslyšel, ale moc se o ten zvuk nestaral a pokračoval obhlížet červená vrata. Dokud nezaslechl něčí hlas.

"Ahojky!" zaznělo za ním. 

Alex se otočil, ohlédl se kolem sebe a nikdo u něj nebyl. "Tady dole!" se ozvalo. 

Alex se podíval pod sebe a všiml si malé zlaté růže, která se na něj usmívala. Alex se díval na zlatý květ, který zakuckal a přidržel si list pod svá okvětní lístky.

"Ahojky, příteli! Já jsem Růžin, Růžin ta růžička! Seš tady novej, co, příteli?" zeptala se ho květina. 

Alex jenom kývnul na ano.

"Tak to jsem tedy dobrej! Nu, když už vidíš nějaký to pátý dítě, tak poznáš jestli je nový nebo ne." pousmál se Růžin., "Kde je má pohostinnost! Vítej v Podzemí!, nebo jak tomu říkávali ti staří, Podřípí! Víš, tady dole tu chodí věci jinak než tam u tebe doma nahoře."

Růžin tleskl svými listy, i když nebylo překvapivé, že to neudělalo žádný zvuk, Růžin to stejně udělal a rychle pokračoval se svým monologem.

"Tady, se příteli, sbírají počty LK, co znamená LK se ptáš? Přeci Lásky! A s láskou se můžeš podělit i se svými přáteli! Je to možné díky... malé... černé... tekutině. Zkus ji, mám ji tady ve svých šálcích."

Růžin otočil svůj list a malý šálek se mu objevil nad ním. Okolo Alexandra se tmavá místnost zčerněla jak noc, že Alex si pro sekundu myslel že oslepl a červené srdce se žlutým lemováním se mu objevilo před hrudí. Šálek Růžinovy levitoval nad lístkem dokud ho neposlal k Alexovi, ale dokud ho mohl Alexej vzít tak ho Růžin prudce vylil na červené srdce před ním se zlověstným úsměvem, který ukazoval jeho malé a špičaté zuby. 

Alexandra začalo těžce píchat v hrudi, padl na zem a nepřekonaná bolest ho pohltila. Přes svou bolest dokázal pochopit co se dělo. Růžin se maniacky smál a s úsměvem řekl: "Ty Pako! Ty Idiote! Ty sis myslel, že by někdo byl na tebe jen tak milej? Tak to seš více než idiot. Ty seš naivní idiot!" Růžin ta růže pokračoval se smát a za pár minut pokračoval mluvit. 

"Jak jsem už řekl, tady to chodí jinak než u vás nahoře. V tomto světě je jen jedno pravidlo. Usmrť, či zhyň. A to pravidlo jsi porušil, zasloužíš si to příteli. Zhyň!" vykřikl Růžin.

Alexandr se po nějaké době dokázal zvednout a vnímat věci okolo sebe. Všiml si kola hrníčků levitující a rotující okolo něj s velkým hrnkem nad ním, který pomalu praskal. Růžin se smál. Neexistovala ani jedna šance, aby se z toho dostal živ a zdráv. Alexej zavřel své oči a zase očekával smrt. 

Hrnek nad ním praskal čím dál tím víc a konec se blížil, ale najednou praskání hrnku přestalo. Drncání malých hrnečků, které držely Alexandra v pasti, přestalo. Alex otevřel oči a před ním stála vysoká figura. Měla na sobě modrý hábit se známými tvary.

Alexandr se okolo sebe podíval a Růžin nikde nebyl, připadalo mu to, jako by to vše byl sen.
Figura před Alexejem přistoupila k němu a začala mluvit: "Dobrý den, mé dítě. Jsi v pořádku?" se figura zeptala a podala ruku Alexovi. 

Alexej se na figuru podíval. Měla bílou hlavu s dvěma dlouhýma ušima a pomenší rohy, které nechali figuru vypadat jako koza. Na sobě měla modrou róbu s povědomými symboly, které byly v kolečku. Její róba také měla bílé pruhy u límce a lemu rukávu. Neměla žádné boty  a její nohy byly bílé jak zimní sníh. 

Pod figurou byla tabulka a pod ní byl tlustý žlutý pruh, který byl téměř neviditelný. U pruhu byla napsána dvě písmena a čísla: BZ - 1/20

Figura si všimla, jak se Alexandr díval na jeho statistiky a čísla. "Chtěl by jsi s tím pomoci, mé dítě?" zeptala se figura Alexandra. 

"Ano, velmi vám děkuji." Alex se podíval do očí figury, která se na něj mile usmívala, ale po pár minutách vypadala, jako by ji něco překvapilo, či si něco uvědomila. Alexej se pozastavil a nepohodlně se na figuru podíval s nervózním úsměvem.

"Omlouvám se, mé dítě, ale ještě jsem se nepředstavila! Já jsem Toriel, ochránkyně ruin Levého Hradce. Procházím tudy každý den, abych se ujistila, jestli někdo sem nespadl. Musím říct, posledního člověka, kterého do této... díry osud zavedl, ale o mě mohu mluvit někdy jindy!"

Prořekla Toriel a začala vysvětlovat čísla, která byla viditelná jen pro mladého studenta a bíle srstnatou ochránkyni.

"Ten pruh u kterého máš napsáno BZ je tvůj Pruh Zdraví, který ukazuje tvé Body Zdraví, aby jsi věděl, kdy se vyléčit!" Toriel se podívala na Alexandrův pruh zdraví a nebyla nadšena. "Ten plevel ti ale ublížil. Pojď sem, ošetřím tě." Pozvala k sobě Toriel Alexe. Alexej se k ní přiblížil a Toriel ho objala. Alex se cítil v její náruči v bezpečí. Z ochránkyních dlaní začalo svítit zelené světlo.

Alexandrův Pruh Zdraví se začal po dvou bodech naplňovat a sám Alex se začal cítit lépe. 

Po pár minutách byl jeho Pruh Zdraví naplnil a Toriel se ho zeptala: "Cítíš se lépe, mé dítě?" Alexej kývl pro ano a Toriel ho pustila z náruče. 

"Mohu se na něco zeptat, paní Toriel?" se zeptal Alex Toriel. Toriel se na Alexandra usmála a pohladila ho. "Nemusíš mi říkat paní Toriel, Toriel postačí, ale na tvoji otázku mám jednoduchou odpověď: Magie. Magie je vše co mi umožňuje žít, vytvářet útoky a jak už jsem předvedla, léčit. Každá magie má svou barvu. Měla jsem na magii překrásnou encyklopedii, ale všechny si nepamatuji a navíc ji poslední člověk, který zde spadl si ji vzal a nikdy ji nedokázal vrátit." 

Alexej věděl, že jeho otázka Toriel nerozesmála, ale naopak, skoro rozbrečela. Toriel se vzpamatovala a zpátky se usmála na Alexandra. 

"Asi tady jen tak čekat nebudeme, co? Provedu tě Levým Hradcem k mému domovu. Můžeme se tam také najíst, jestli by jsi chtěl." nabídla Toriel a Alex s ní souhlasil. "Dobrá tedy, drž se mě za ruku, ať se neztratíme." řekla Toriel a natáhla svoji ruku k Alexandrovi, jako v momentě, když se potkali.

Alex chytl Toriel za ruku, jeho ruka skoro nebyla vidět díky srsti ochránkyně a velikosti její dlaně. Toriel potom jemně zatáhla Alexeje do starodávných ruin Levého Hradce.