Stojím za dřevěnými dveřmi, které vypadají, že se i po sebejemnějším doteku rozpadnou. Má hruď se rychle zvedá ze strachu, který ovládl celé mé tělo. Slyším přibližující se kroky. Nabírají na hlasitosti. V ruce pevně stisknu deštník, je to jediná věc, která zde byla a dalo by se sní bránit. Místnost, ve které jsem je úplně vzadu, jen takový malý kumbál. Zdi se drolí a vzduch je zde cítit plísní. Najednou se kroky zastavili. Stoupla jsem si do bojovného postoje a byla připravena udeřit. Nic se nedělo, člověk na druhé straně dveří jen stál. Možná se snažil mě zmást, abych si myslela, že už je pryč a mohu vylézt. Dveře se začali pomalu otevírat. Hlasité vrzání naplnilo celou místnost. S každým dalším pohybem dveří z nich odpadl malý kousek dřeva. Byla tma a jediné co jsem viděla, byla tmavá figura muže. Chtěla jsem ho udeřit deštníkem do hlavy, ale on mi pevně stisk obě ruce k sobě a já deštník upustila na zem. Slyšela jsem křupnutí kosti v mé ruce a cítila neskutečnou bolest. Snažila jsem vymanit ze sevření. Nevím jak, ale běžela jsem co nejrychleji chodbou starého domu a blížila se ke vchodovým dveřím .Už jenom kousek. Jen se natáhnout a vzít za kliku. Pravá ruka mi hořela od bolesti, i přes to jsem ji natáhla a pokusila se otevřít dveře. Z úst se mi vydralo bolestné vyjeknutí a hned za ním několik sprostých nadávek. Ona však jen sjela po klice a dveře zůstali pořád pevně zavřené. Rychle jsem otočila hlavu za sebe a pokusila se rychle otevřít dveře druhou rukou, ani nevím proč jsem je neotevřela rovnou levou. On se blížil pomalým krokem. Neběžel. Dveře se otevřeli a já vyběhla ven.
ČTEŠ
Možná?
RandomMožná pohled na svět s růžovými brýlemi, které vám všude okolo ukazují srdíčka a dělají svět barevnější? Možná život trochu jinak, s tou dětskou jiskrou v očích, kterou jsme všichni už dávno ztratili? A nebo prostě obyčejný tmavý svět, který všichni...
