Mé výtvory do soutěží a jiné

Pegas - povídka

Do soutěže pro Elena_426. Má to přesně 800 slov. Původně jsem to měla vymyšlené na hipogryfa, ale radši jsem to ale předělala. I když jsem si u psaní říkala, že by se to asi nepočítali jako fanfikce, ale chtěla jsem mít jistotu.
UPOZORNĚNÍ! Je to trošičku depresivní 😅.
Snad se bude líbit.

  Byla bouřka, velké kapky deště dopadaly na záda velkého, černého pegase. Sem tam oblohu proťal mocný blesk následovaný hlasitým hřměním. Jaspis sebou vždy trhl při každém hlasitějším zvuku.
  Byl nucen prchat pěšky, poněvaďž jeho, teď už bývalí, majitelé mu kouzlem svázali křídla, ostatně jako každému novému pegasovi, kterého si pořídili. S nikým se moc nemazlili, vlastně se nemazlili vůbec. Bylo to tam hotové peklo. Hodně bytostí už od tamtuď chtělo utéct. Naposledy to byl jeden skřítek. Dostal vskutku tvrdý trest. Jaspis ho viděl krátce po jeho nezdařeném útěku, skoro nemohl chodit a tělo měl plné šrámů. Musel strašně trpět. Pokud by Jaspise teď chytili, byl by na tom podobně. Ještě horší byli děti jeho majitelů. Užívali si, když mohli způsobovat bolest. Jejich rodičům vůbec nevadilo, že jeho, i jiné magické bytosti kopou, řežou nožem nebo pálí pochodní. Jaspis má tělo plné jizev po jejich mučení. Nemohl se jim bránit. Byl uvázaný u zdi, kouzlem svázaná křídla a nohy omotané provazem. Občas ho vyvedli ven, ale většinou to bylo jen aby ho děti mohly zase týrat. Nechápal proč to dělají. Jeho žalostným stenům se jen smály. Nemohl to tam déle vydržet. I když byl zesláblý z nekonečné bolesti a nedostatku jídla, podařilo se mu přetrhat pouta. Zatím se útěk podařil jen jednomu pegasovi. A on, Jaspis, bude druhým.
Už jen kousek a bude v lese - za hranicí pozemku jeho majitelů. Skoro tam je! Možná pak pomine kouzlo, které mu svázalo křídla. I když se to zdálo nemožné bouře ještě zesílila. Kapky padaly větší a blesky byly ještě častější.
Konečně ho obklopily stromy. Podařilo se mu to! Konečně byl svobodný! Chtěl roztáhnout křídla, ale stále to nešlo. Kouzlo se nezlomilo. Vlnu štěstí vyměnil smutek. Už nikdy nebude moct létat. Vzpomínal jak krásný to byl pocit. Volně se prohánět oblohou. To byl ještě se svým stádem. Potom ho chytli a zavřeli do stodoly. Byl tam sice jenom asi měsíc, ale za tu dobu bylo jeho stádo už jistě hodně daleko. A stejně, kdo by stál o pegase co nemůže létat? Určitě by ho tu nechali. Akorát by je zdržoval. Možná by se mohl přidat k obyčejným koním nebo k jednorožců. Třeba by ho přijali. Tyto a jiné myšlenky mu probíhaly hlavou zatímco se prodíral houštím.
Náhle se ozvalo táhlé zavytí, které přehlušilo i bouři. Jaspis se vystrašeně rozhlížel. Už dlouho nebyl na svobodě a nikdy nebyl tak zranitelný. Ztratil svou nejúčinnější obranu - schopnost létat. Vrátit se nemohl, protože by ho čekal krutý trest a už nikdy by neměl příležitost utéct. Ne, už se tam nevrátí.
Bojácně se tedy vydal hloub do lesa. Byl hrozně vystrašený a neustále se ohlížel na všechny strany. Po tak dlouhé době opět na svobodě, ale nemoct létat. Cítil se tak bezmocný. Byl to jiný pocit, než když ho přišly týrat děti. Tam nebezpečí viděl, teď nevěděl odkud přichází.
  Najednou se to zavytí ozvalo ještě blíž. Jaspis vycítil ohrožení a dal se na útěk. Zběsile uháněl lesem nevnímaje větvičky co do něj narážely. Strach ho naprosto ovládl. Vlci ho pomalu doháněli. Slyšel jejich kroky stále blíž a blíž. Marně se pokoušel vzlétnout. Bál se jako nikdy předtím. Ne, potom co zažil nesmí padnout tak snadno. Utíkal, co mu síly stačily, ale vlci mu byli stále v patách. Začínaly mu docházet síly, přece jenom byl vyhublý na kost. Už byli tři metry od něho, už jen dva.
  Pegas se najednou zastavil, otočil se čelem k nepřátelům a výhružně kopal předníma nohama. To byla jeho jediná možnost, jak se zachránit. Věděl, že by jim neutekl, musel se tedy bránit. Vlci se zastavili a začali ho obkličovat. Jaspis byl v pasti. Moc dobře si to uvědomoval. Vlci na něj doráželi a jemu nezbývalo nic jiného než se vyhýbat ostrým čelistem. Bylo jich víc než očekával. Už byl vyčerpaný a protivníci to poznali. Vyčkali na vhodnou chvíli a naráz dva vyskočili. Jaspis je nedokázal zastavit. Drápy ostré jako břitvy se mu zaryly do kůže. Procházely starými i novými jizvami a Jaspis ze sebe vydal ryk plný bolesti, ale nikdo mu na pomoc nepřišel. Vlci na něj útočili pořád dokola a on se snažil bránit. Znovu a znovu se pokoušel rozevřít křídla. Jeho snaha byla čím dál tím víc zoufalá. Prosím povol! Říkal si. Byla to jeho jediná neděje, ale kouzlo mu je stále svazovalo. Už neměl sílu útočníkům vzdorovat. Vyčerpaně klesl k zemi. Vlci se do něj pustili ještě víc. Bolestné ržání se neslo celým lesem. Ale i tak zůstalo bez odezvy. Jaspisovi se před očima ukázal celý jeho život. Byl tak bláhový, když si myslel, že po útěku si bude šťastně a svobodně žít. Rány, které mu způsobovaly zuby vlků, už ani nevnímal. Pomalu se propadal do temnoty, jako kdyby usínal.
Bouře pomalu utichala a vysvitlo slunce. V jeho světle umíral pegas, který se snažil získat svobodu, statný a hrdý Jaspis.

TajfunTesi