Mé výtvory do soutěží a jiné

Tanec v dešti - Jednodílovka

Pro: Elena_426

Tanec v dešti

Bylo sucho. Obrovské sucho. Takové jsem nikdy předtím nezažila. Všechna tráva zežloutla a hlína byla vysušená a drolila se. Všichni mleli z posledního.

Podívala jsem se na svou sestru. Byl to hrozný pohled, hlavu měla svěšenou a vypadala, že už dlouho nevydrží. Bylo mi jí tak líto, nezasloužila si takovouhle smrt. Obrátila jsem svůj pohled k obloze. Slunce nemilosrdně pražilo a nevypadalo, že jen tak přestane. Bylo to tak absurdní. Zabije nás něco, bez čeho nemůžeme žít. Opět jsem hlavu sklonila. Byla jsem vyčerpaná, uběhla dlouhá doba od chvíle, co jsme se mohly pořádně napít. Ztrácela jsem víru ve šťastný konec.

Náhle se zvedl vítr. Nejprve to byl pouze jemný vánek, ale postupně sílil. Setmělo se a ve vzduchu byla cítit voda. Nemohla jsem tomu uvěřit. Znovu jsem se podívala na moji sestru. Šťastně se usmívala a já věděla, že vše bude v pořádku.

Vedle mě dopadla první kapka deště. V zápětí ji následovaly další. Moji pozornost ale upoutala zvláštní postava. Byla to mladá dívka se zvláštně průsvitným tělem, dlouhými šaty a věnečkem z květů. Vynořila se z lesa a vešla na louku. Roztáhla ruce a začala tančit. Točila se dokolečka a smála se. Pohybovala se lehce, ani stébla trávy se pod ní neprohýbaly. Naopak, získávaly zpátky svoji jasně zelenou barvu a napřimovaly se.

Měla jsem chuť tančit s tou vílou. Točit se dokolečka ve šťastném opojení a užívat si deště. Jakoby to byl smysl mého života. Víla najednou začala zpívat. Měla medový hlas a moje chuť se k ní přidat ještě vzrostla.

Náhle jsem cítila jak se začínám vznášet a moje pouto se zemí mizí, i když můj kořínek zůstal na místě. S mojí sestřičkou se dělo to samé. Už nás nic nemohlo zastavit. Vítr nás odnášel k té víle. Z výšky jsem pozorovala louku, náš domov. Bylo mi jasné, že se sem už nevrátíme. Přesto jsem cítila pouze opojné štěstí.

Vítr nás donesl až k té dívce a jemně nás vpletl do věnce k ostatním květinám. Pak se víla začala opět pohybovat. Tančila a zpívala, byl to úžasný pocit svobody. Postupně se k nám přidávaly další a další květy. Pomalu se víla začela vytrácet a my s ní. Začínala jsem blednout a cítila, že nás vítr odfukuje někam do dáli. Věděla jsem, že to není konec. Brzy se zas společně s tou vílou někde objevíme a budeme tančit mezi kapkami deště. A budeme navždy šťastné.

...

Jakmile přestal foukat vítr, spustil se déšť. Pršelo dlouho, vyschlé rostliny hltaly každou kapku a radovaly se. Vláhu nasávaly i dva kořínky uprostřed louky. Brzy se zase zazelanají. Vyroste z nich nový život a vše bude tak, jak má být.

Počet slov: 441 slov
Jak se vám to líbí?
Tenebris
TajfunTesi