Stále jsme jeli jsme hrozně daleko ale mě už to prestavalo bavit. Obzvlášť když pode mnou řvali ty jablka. Doufala jsme tě je mají do nějakého koláče a že už dají pokoj.
Stále jsme jeli když už jsem si myslela že zastavujeme a jsme doma, tak jsme stáli jen na nějaké červené tecce která se později prememnila na zelenou a potom až jsme jeli... Zase. Byla to věčnost ale auto už konečně zastavilo a vyplo motor. Asi jsme byli v cíli naší cesty. Ale kde. Bylo to menší než Albert ale zase větší než bouda u které jsem vyrostla. Zaslechla jsem jak někdo vykřikl že už jsme konečně doma. Tak se to asi jmenovalo. Začali nosit hromadu tašek. Ty velké odrůdy házeli do tašek všechny věci co jim vlezli pod ruku a ty menší odrůdy to nosili do toho domu.
Už bylo skoro vše naložené. Samozřejmě že jablka si začala stěžovat že je odnesou poslední, že už jsou potlučené a další vzlyky.
Najednou se zavřeli dveře a my jsme zůstali v autě.
Začalo se stmívat a jablka fnukala že jim je zima. Měla jsme sto chutí jim na hlavu dát ten můj obal a zavřít jim pusu.
Už byla tma já nic neviděla tak jsem zkusila usnout.
Ráno jsem stávala ještě když sluníčko bylo za kopcem. Najednou jsme uslyšela nějakou ránu a kufr se otevřel a v něm stál člověk. Nejdříve vzal citrony, česnek, cibuly a všechny ostatní. Pak vzal mě a jablka. Nesl nás po schodek a já si opět užívala sluníčka co na mě hezky svítilo. Dlouho to však netrvalo. Otevřel dveře a už zase jsem byla uvnitř domu.
Byli jsme v nějaké místnosti kde jsem viděla že něco jedli. Myslím že nějaké pečivo ale nezahlédla jsme to dobře. Človek začala vyndavat nás všechny někoho nechal venku a někoho odensl někam pryč. Potom otevřel nějaké bílé dveře, potom otevřel šuplík a tam strčil mě. Chvilku tam bylo světlo ale pak zavřel dveře a tma. Ale nebyla to taková ta hrozná tma takže něco jsem přece jenom viděla, že kolem mě je jiná zelenina. Taky jsme tam viděla jogurty, smetanu a mnoho dalšího ale neviděla jsem se jí ne de mnou a nebo za mnou. Věděla jsme že je ti něco jako ta věc ve které bílá v Albert zmrzlina. Alespoň už mi nebylo takové vedro, obal jsem na sobě sice stále měla, ale tady byl takový příjemný chládek. Chtěla jsme si s někým povídat ale neměla jsem s kým. Všichni byli zticha jako myšky. Jen když se Teda otevřeli dveře, tak to bylo vždycky řevu Vem si mě, ne mě, mě radši ne a tak dále. Někdo chtěl aby jsi ho vzal aby tam už nemusel být a někdo si přál aby se tam zkazil a oni ho vyhodili, protože ho zajímalo kam se dostane dál a chtěl něco prožít. Já jsem jen doufala že nezůstanou navždy tady v té bílé bedně...
