Ahoj, chtěla bych ti říct můj příběh, tak se posaď a poslouchej. Nejsem jako ty, nejsem obyčejná, tedy byla jsem, ale když mi byli dva roky tak se to zvrtlo.
Můj příběh začal 23. května 1973, to jsem se narodila. Žila jsem v Americe s rodiči a byla jsem šťastná. Jednoho dne jsem se ptala mamky proč je obloha modrá, než stihla odpovědět přišel cizí chlap. Přiložil jí pistol k hrudi a vystřelil. Popadl mě a vlekl mě ven, běžel k nám otec, ten chlap ho ale střelil do hlavy, přímo mezi oči. Byli mi sotva dva, ale do teď si to živě pamatuju. Odvlekl mě do auta a někam mě vezl. Nic jsem neviděla, byla jsem zavřená v kufru té dodávky a jen tiše seděla a brečela. Jeli jsme dlouho, dokonce několik dní.
Po několika dnech jsme konečně zastavili, vytáhl mě a naskytl se mi pohled na tři velké obrněné budovy označené jako A,B a C. Všude byli ostnaté dráty, kamery, ostrahy a spousta sněhu. Ano sněhu. Byla tam strašná zima a já měla jen legíny, triko a mikinu, dokonce ani boty jsem neměla jen ponožky. Dva chlapi mě popadli a vláčeli do budovy B. Vevnitř to bylo strašné všude špína, bahno a voda na podlaze, pavučiny, mrtví brouci a myslím že i plíseň. Vhodili mě do místnosti kde bylo asi dvacet podobně starých dívej jako já. Posadili nás na židle a ke každé z nás přistoupila jedna žena. Popadla mojí levou ruku a vytetovala mi tam 013, hrozně to bolelo. Ještě popadla mojí hlavu a oholila mi všechny vlasy dohola. Nakonec po mě hodila nemocniční hadr a řekla mi abych se oblékla, mluvila lámavou angličtinou. To znamenalo, že budu v jiné zemi. A tak se ze mně stal subjekt číslo 13.
Všechny jsme tam skončily kvůli jedné stejné věci, měly jsme něco co ostatní ne, něco zcela výjimečného. Jedna uměla ohýbat železa a cítit emoce jiných, další mohla být neviditelná a zabít pohledem, jiná oživovala mrtvé a procházela věcmi. A já? Já byla jejich nejmocnější, četla a ovládala jsem myšlenky, telekinezi, elektřinu a iluzi. Každý den nám několikrát dávali sedativa, aby posílili naše schopnosti a testovali nás. Byly jsme v té místnosti vždy dvě, dvě holky z jednoho pokoje. Byla jsem na pokoji se čtrnáctkou, byla stará jako já a uměla se teleportovat a zkamenět lidi a věci na pět minut. Byly jsme si hodně blízké, skoro jako sestry, říkali jsme si všechno. Jednou když nám bylo devět tak při testech omdlela a už se nikdy neprobudila. mohl za to on, dal jí dvojitou dávku sedativ, on mohl za vše co se nám dělo. On Dr. Lajany. Krmili nás třikrát denně, dvakrát odpornou slizkou kaší a jednou suchým krajícem chleby a k tomu byla vždy sklenice vody. Nosili nám to do pokoje, takže jsme chodily jen do testovací místnosti. Ta byla bez oken, velká a celá z kovu. Také tu byly tresty, ty byli velké a i jen za malé přestupky. Třeba mlácení, hladovka, elektrošoky, temná místnost, Upside Down a spousty dalších. Takhle to šlo den za dnem, z dnů se staly měsíce a z nich roky.
Jednoho obyčejného dne jsem utekla. A to je další kapitola mého příběhu. Psal se rok 1986, bylo mi dvanáct, vedli mě na testy a budovou se rozezněl alarm. Potom se ozval hlas Dr. Lajany, který oznamoval, že z Upside Down uprchla příšera, všichni propadli panice a někteří jí běželi zastavit a vrátit zpět. Každý běžel jiným směrem a já spatřila něco na co nikdy nezapomenu. Bylo to vysoké asi 3 metry, mělo to potrhanou slizkou kůži zbarvenou do černošedé barvy, čtyři nohy, osm malých očí a pod nimi pusu se stovkami špičatých zubů. Běžela jsem, běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla, běžela jsem na svobodu. Běžela jsem vstříc Americe, běžela jsem domů.
Šla jsem dlouho, šla jsem 248 dnů. Šla jsem lesem kolem Hawkins, někdo mě spatřil. Byl to policejní sherif. Zeptal se kdo jsem, nabídl mi pomoc. Myslel si, že jsem klik, když zjistil, že jsem holka, něco ho napadlo. Věděl že jsem z laboratoře, řekl mi že rok skrýval dívku jako já a teď už je dva roky její adoptivní otec. Ona pocházela z Hawkins Lab, ale já ne byla jsem z Ruska, přesto se mě nebál. Vzal mě do té chaty kde ji skrýval a teď skrývá i mě. Neptal se jaké mám schopnosti, na můj příběh, nemyslel si, že jsem Ruský špeh a adoptoval si mě. Začala jsem chodit do školy, bydlela jsem v jeho chatě, ale nikdo nesměl vědět o našem vztahu. Nevěděla to ani jeho druhá dcera Eleven neboli El. A tohle tajemství zůstane zde v jeho chatě, na téhle kazetě a já budu žít jako normální člověk. Slíbil že až to bude méně nebezpečné tak budu žít s ním a El a všichni budou vědět, že jsem jeho dcera. Neměla jsem jméno, on mi ho dal, takže těší mě mé jméno je Trisha a momentálně je mi třináct let. Po jedenácti letech utrpení se konečně cítím zase doma. On mi dal jméno, domov, ten úžasný pocit lásky a domova, on Jim Hopper.
__________________________________________
Představujte si že je to na kazetě, má to lepší atmošku.
