Volání Měsíce

Kapitola 1

Mohla by to být nádherná noční procházka lesem. To by si ale Mike nemohl chtít odskočit na malou a poslat zbytek party i s mapou napřed, že je dožene, vždyť on tu přece vyrůstal a zná to tu. Jasně, Mikeu, samozřejmě, že si cestu pamatuješ, I když ti bylo pět, než jste se přestěhovali.... Teď byl ztracený. Snažil se v dáli najít záblesk baterky jeho přátel, ale nic. Jenom stromy a tma. Měsíc sice osvětloval cestu, ale i tak zakopával o kořeny i vlastní nohy.

„Kene? Marío! Slyší mě někdo?" zavolal.

Nic. Žádná odpověď. Ty jsi ale kus vola. Ti už jsou určitě dávno doma a smějí se ti.Vzdychnul si. Proč museli jít z hospody zrovna lesem? Vždyť vedla mnohem lepší cesta přes město. Jo, ano, aha. Ona to je zkratka....

Wolf Creek je měsíčkovitě tvarované město s něco okolo 30-ti tisíci obyvateli. Ze severu jsou hory, je tam také oblíbené lyžařské středisko, z jihu se obtáčí okolo Norportského lesa. Rozlohově je pomalu větší než město. Kdysi dávno tu prý bylo loviště vlků východních, než je naši předkové vyhubili lovem. Proto Wolf a Creek podle potoku, který protéká středem města. Podle místních legend se lidé vlků báli, byli pro ně monstra s nadpřirozenými schopnostmi. Dodnes je ve Wolf Creekském muzeu několik kožichů vystavených. Když byl maličký a babička ještě žila, vždy mu příběhy o vlčích monstrech vyprávěla. Bál se jich. Teď už mu ale příjdou spíše směšné.

Vzduch v lese byl chladný a vlhký, jak už to na podzim bývá. Všechno zahalovala jemná mlha. U úst se mu při každém výdechu vytvořil obláček oparu. Zrovna se brodil přes neobvykle velikou hromadu listí, když se kousek za ním ozvalo křupnutí. Zamrzl na místě. V klidu chlape, vždyť tady nic nebezpečnějšího než lišky nežije. To si myslíš, že odtud teď vyskočí medvěd a sežere tě? Opatrně se otočil, když se křupání listí začalo přibližovat a zesilovat. Zatajil dech a snažil se tvářit, jako že je strom a roste tu už roky. V křoví to zašustilo, vyskočila srna, za ní druhá, pak další a nakonec celé stádo. Proběhly okolo něj, některé do něj dokonce narazily. Rychle se ale zvedly zpět na nohy a uháněly za zbytkem. Ani se jej nebály. Uši měly sklopené dozadu a ocasy v pozoru. Jakmile se tsunami přehnalo, Mike se zvedl ze země, kam ho shodil poslední srnec a oprášil si kalhoty od listí a bláta. Jeho nové džíny teď byly ušpiněné a roztrhané. No super, Camille bude mít radost. Vždycky je strašně naštvaná, když si ušpiním oblečení od ní. Rozhlédl se po okolí.

„Před čím tak mohli utíkat?"

Možná si někdo jiný o něco dále taky zkracoval cestu a prostě je vyděsil. Pokrčil rameny a pokračoval v cestě. Ušel pár kroků. Teď mu přišlo, jakoby měsíc zářil o něco víc než normálně. Pohled na něj byl téměř hypnotizující a Mike si nedokázal odpustit zastavit se a zůstat na něj zírat. Stál těď na útesu, pod ním se mezi horami vinul zbytek lesa až k horizontu. Ten pohled byl dechberoucí. Zůstal by takhle zaražený klidně i celou noc, ale najednou dostal pocit, jako by ho někdo nebo něco sledovalo. Při rychlém ohlédnutí si ničeho nevšimnul, ale pocit zůstával. Bylo to jako dloubání malým tupým předmětem do zadní části jeho mozku. A najednou to uslyšel. Vytí. Na těle mu vyrazil studený pot, jakoby ho nahého hodili do zamrzlého jezera. Bylo to blízko. Chlupy na krku se mu zježily. Ale vždyť tady nikdo vlka neviděl už aspoň 120 let?! Instinkt pračlověka mu velel utéct do bezpečí civilizace, zapálit oheň něbo prostě vylézt na strom, ale on si v hlavě pořád dokola předříkával onu průpovídku, kterou hlásali profesoři biologie. Že osamocený a zdravý vlk na člověka nezaútočí. Dloubání ale nepřestávalo. Naopak stále více sílilo a sílilo. Začal mít pocit, že se zdroj vytí přibližuje, že si jej obchází, měří si ho a zvažuje, odkud je nejlepší místo zaútočit. Nevěděl, jestli se má pokusit vypadat nemocně a doufat, že to hledá pořádný a zdravý dlabanec a nebo jestli se má tvářit větší a pokusit si to zastrašit. Teď měl pocit, že je to všude kolem něj. Zprava zaslechl prasknutí větvičky, během několika sekund se to samé ozvalo i z leva. Přímo před sebou pak spatřil dvě žhnoucí zlaté oči. Nohy i ruce jej přestaly poslouchat. Zůstal tam zmraženě stát a zíral do tekutého zlata před ním. Tak teď jsem v řiti. Oči se pohnuly. Z temnoty stromů k němu pomalu mířila obrovská masa chlupů a drápů. Srst byla světlá s občasnými stříbrnými nádechy. Otevřelo to na něj tlamu plnou ostrých tesáků. Hlavu to mohlo mít větší jako on. Zklouzl pohledem ke končetinám, zadní nohy byly silné, zřejmě velmi dobře uzpůsobené ke běhu a skákání, tlapy obrovské. Ale na předních končetinách, to nebyly tlapy. Mělo to zápěstí, téměř lidské, a pět dlouhých prstů, zakončených drápy. Prsty?! Krátkým ocasem to mrskalo ze strany na stranu. Nebýt v takové situaci, Mike by se zvířeti snad i začal kvůli ohonu smát. Teď by mu to zřejmě jen přihoršilo. Tvor se stále přibližoval, našlapoval zlehka a téměř neslyšně. Mike chtěl začít couvat, ale uvědomil si, že pádem z útesu by si moc nepomohl. Začal rychle přemítat nad únikovou taktikou. Jeho mozek konečně začal pracovat. Kdyby tak jen cvičíval, snad by zvládnul doběhnout k městu. Byl ale naprosto líný a tak by mu netrvalo ani pět minut, než by začal popadat dech. Pomalu se natáhl po kamení, ležícímu nedaleko jeho nohou. Snažil se nedělat prudké pohyby. S úlevou zjistil, že kámen je minimálně velikosti jeho dlaně a když zúročí ty roky ragby na střední, mohl by zvíře slušně poranit a utéct. Tvor si jej prohlížel klidným pohledem a zdálo se, jako by si uvědomoval, co se Mike chystá s kamenem udělat. Mike se rozmáchl a poslal vší silou kámen tvorovým směrem. Uslyšel prasknutí lebky, naráz asi musel být opravdu silný, zvíře vydalo smíšený zvuk zavrčení a zakňučení. Instinktivně začal utíkat. Třeba měl dostatek štěstí a povedlo se mu zvíře zabít. Jeho adrenalinem nabuzené tělo teď podávalo výkony, za jaké by se nemusel stydět ani olympijský běžec. Přeskakoval kořeny stromů, vyhýbal se loužím bláta. Uviděl před sebou slabé světlo pouliční lampy. Konečně! Jsem zachráněný! Zastavil se kousek u ní. Dlaně si opřel o kolena a začal zhluboka oddechovat. Letmým pohledem zkontroloval oblast za jeho zády. Nevšiml si žádného pohybu, zvuku ani zlatých očí. Otřel si z čela studený pot.

"Ty vole, tohle až řeknu partě tak mi neuvěří."

Chystal se vykročit vstříc prvním domům, když se mu do zátylku opět zabodl onen známý dloubavý pocit. Ne ne ne! Pomalu se otočil směrem k praskání větviček za jeho zády a znovu pohlédl na tekuté zlato ve známých očích. Tvor teď příliš nezaváhal, asi měl strach, že by mu kořist znovu utekla. Uši měl výhužně natočené do zadu, od tlamy mu odkapávaly sliny a z jeho hrdla se dralo vrčení. Zavyl. Tón toho zvuku se prořezal Mikeovi přes kůži až do morku kostí. Nedokázal ovládnout nohy. Zmateně těkal pohledem ze zlatých očí na tesáky a snažil se ze sebe dostat zavolání o pomoc. Nic. Polkl na sucho, když se z jeho úst ozvalo slabé zachraptění. Tvor se přikrčil a skočil. Srazil Mikea k zemi. Ucítil teplo jeho dechu na obličeji. Máchal rukama a pokoušel se zvíře od sebe odtlačit. Odměnou mu byla praskavá bolest v paži, to když se tvorovy mocné čelisti zabořily do masa na jeho rukou a drtily kosti. Mohutná pracka se natáhla a jeho hrudním košem se rozvalilo pálení. Do hrdla se mu vydrala krev, která ucpávala jeho dýchací trubici a vytékala koutky úst. Čumák se mu zabořil do břicha a vytrhl kus masa. Mike se rozkašlal. Začal nezraněnou rukou tahat co nejsilněji tvora za ucho. Nezabíralo to. Ignorujíc palčivou bolest v dutině břišní se teď soustředil zvířeti na oči. Sevřel ruku v pěst, vystrčil palec a dloubl tvora do oka tak silně, jak jen dokázal. Prst mu obalila mazlavá tekutina smíšená s krví a zvíře se zapotácelo. Přestalo se věnovat Mikeovu masu, odskočilo a zakrylo si poraněné oko tlapou. Mikeovi se za drobné vítězství dostalo odměny ve formě další dávky adrenalinu v krvi. Téměř přestal vnímat bolest. Zasunul si vytažené střeva zpátky a překryl ránu rukou. Zdravou paží se rychle zvedl ze země a zamířil k domům. Srdce cítil až v hlavě a jeho tlukot musel být slyšet na metry daleko. Povedlo se mu přejít silnici. Otevřel branku od zahrádky a zamířil ke dveřím. S námahou zmáčkl zvonek. Zády se zapřel o dřevěnou plochu a sjel až na zem. Podíval se směrem, odkud utíkal. Tvor stál těsně na hranici lesa a světla vydávaného lampou. Vrčel a obě jeho zlaté oči, teď už znovu zdravé, jej hypnotizovaly. Byl by se přiblížil blíž, nebýt reakce majitele domu. Dveře se otevřely, což způsobilo Mikeovu ztrátu opěry a převrátil se dozadu. Účinek adrenalinu začal ustupovat. Všechny jeho rány opět začaly pálit a jeho mysl zaplavila bolest. Majitel domu začal něco křičet dovnitř, ale Mike mu vůbec nerozuměl. Muž začal věnovat pozornost jemu. Mluvil na něj. Jediné, co Mike slyšel byl tlumený zvuk, jakoby muž stál za mlhavou oponou. Cítil se unavený. Možná je to jen zlý sen a až s probudí,zjistí, že se jenom opil a leží někde v hospodě na stole, zatímco se mu kamarádi smějí, že zase mluvil ze spaní. Touha zavřít oči byla omamná a on ji nedokázal odolat. Bolest začala ustupovat, stejně jako se vzdaloval zamlžený mužův hlas. Pohltila ho temnota a ukonejšila ke spánku.