Volání Měsíce

Kapitola 3

Dny ubíhály pomalu. Camille se za ním zastavovala pokaždé, když měla trochu volného času a nebyla v práci. Párkrát se stavili i Ken a María, přísně je pokáral za to, že ho v tom lese nechali.

"Malém jsem tam umřel, ty vole..."

Ken se provinile podrbal za uchem.

"To sice jo, ale naštěstí žiješ." usmál se nejistě a snažil se nedívat mu nedívat do očí.

Ještě by ho mohl nějakým způsobem vyprovokovat a Mike by mu to pak vyčítal do konce života. To vážně nechtěl.

"Pokud si dobře pamatuju, byls to ty, kdo nám řek, ať jdem napřed, že to tam znáš." snažila se María ubránit kamaráda.

Mike po ní vrhl vražedný pohled. Pak si ale vzdychl. Měla pravdu, to on si za to může sám. A navíc Maríiny ublížené psí očka mají nějakou magickou moc.

"Fajn, fajn. Odpuštěno," odmlčel se, "Ale družíte mi pivo!"

"Héj!" zamručel Ken.

Čas osamotě trávil sledováním televize, nic jiného se dělat nedalo, bylo zakázáno zbytečně se zvedat z postele. Měl pocit, že v ní nedávají nic jiného, než Beverly Hills. Už znal nazpaměť snad všechny postavy. Ochotná sestřička mu občas zaběhla do knihovny pro nějaký pořádný akční román, aby mu, alespoň podle jeho slov, z toho množství romantiky a ženského myšlení nepřeskočilo.

Přišel čas na výměnu obvazů. Když svoje břicho viděl minule, bylo celé rudé, oteklé a všude samé stehy. Prostě nechutné. Navíc hojící se maso pod obvazem vždy nějakým způsobem ztuchne, takže se po odkrytí vždy vyvalí zvláštní a nepříjemný puch. Sestra mu nadzvedla košili, byla to stále jedna a ta samá, zřejmě ji k němu přidělili, a začala odstraňovat látku. Zadíval se do stropu, nelíbil se mu ten pohled a vyvolával nepříjemné vzpomínky. Uslyšel, jak sestra zalapala po dechu. Proboha, snad mi něco neodumírá? To by bylo špatné, znovu by musel na sál. Riskoval pohled směrem k místu, kde kdysi míval pupík. Soudě podle sestřiny reakce čekal, že uvidí nahnědlou páchnoucí hmotu, ale ono nic. Nic tam nebylo. Jeho břicho bylo perfektně zahojené, nikde ani stopa po jakémkoliv škrábanci, kousanci či transplantované kůži a stehy jen tak povalovaly okolo. Vytřeštil oči. Nechápal, jak se to mohlo stát. I kdyby se mu to zahojilo za tak nemožně krátkou dobu, doktoři říkali, že už bude mít nadosmrti jizvy. A on se s tím pomalu smiřoval.

Sestra do pokoje zavolala svého zkušenějšího kolegu s titulem. Ten vešel, nejdříve pobavený, že si z něj žena dělá legraci, jakmile ale pohlédl na Mikea, jak tam leží v šoku, úsměv mu na tváři ztuhl.

"Člověče, tohle jste jak dokázal?" poškrábal se ve svých šedivějících vlasech.

"Za 30 let, co léčím, jsem něco takového ještě neviděl."

Mike pokrčil rameny.

"Jsem stejně překvapený, jako vy, pane doktore." vydechl užasle.

Lékař jeho břicho prohlížel, dotýkat se některých míst, na jiná zase přitlačil, jako by se ještě přesvědčoval, zdali to opravdu není maskování.

"Pane Hoffmane, musíme udělat kontrolní rentgenový snímek vaší ruky." řekl, když skončil.

Mike přikývl. Znamená to, že bude moct jít domů?

V nemocnici sice bylo příjemně a všichni se o něj starali, ale domov je domov. Rentgen byl čistý, stejně jako následný ultrazvuk a tak byl Mikeovi povolen návrat domů. Přehodil si přes rameno igelitovou tašku se svými věcmi a vyrazil ven. V hlavě mu kroužil jeden velký otazník. Jak? Chystal se zrovna zastavit na červenou, když ulyšel hlasy. Byl to doktor, který ho prohlížel a povídal si s kolegou.