2. část

841 39 12
                                    

Špatně se mu tady počítaly dny, zvláště pokud měl na prstu prsten, který cely jeho svět, bez ohledu na tmu nebo světlo, měnil v šeď plnou stínů, která občas tmavla nebo světlala. Nic, podle čeho by se mohl řídit. Několikrát si prsten z prstu nakrátko stáhl, když se cítil dostatečně v bezpečí, jenže to bylo obvykle uvnitř některé z místností a nikoliv tam venku na chodníčcích klenoucích se nad propastí. Neviděl tedy nic a nedokázal se ani pořádně soustředit, bez prstenu se cítil jako nahý a beztak nezůstával mimo Thorinovo patro příliš dlouho. Seděl tam u jeho cely, schoulený ve svém saku, jen aby se trochu zahřál, a s rukou prostrčenou mřížemi k černým vlasům.

Thorin střídavě upadal do horečnatého spánku, aby se probouzel k vědomí. Občas jasnému, protkaného chladným sarkasmem, se kterým ho zpovídal, jestli už našel cestu ven. Jindy obestřenému stíny halucinací a představ. Během takových okamžiků napůl bdění říkával podivné věci o osudech a lidech, kteří osud nemají, a nezřídka kdy je prokládal vlastně docela milými sliby, jak zahrne Bilba zlatem a ozdobí prsty jeho nohou zlatými prsteny.

Trvalo to dalších, dlouhých pět dní, alespoň pokud mohl věřit Oriho slovům, než se Thorin konečně probral k plnému vědomí a už vzhůru zůstal. Byl zesláblý z horečky a jeho hlas byl ochraptělý kvůli vyschlému krku, ale nebyl skoupý na slovo. Potom, co se ujistil, že jsou všichni naživu, a k Bilbově překvapení ho sevřel dlouze přes mříže, div že mu o ně nerozmačkal žebra, se samozřejmě dožadoval, aby našel způsob, jak je dostat z věznění. Trochu moc velké nároky na jednoho prostého hobita, na druhou stranu co by pro Thorina neudělal, zvláště když měl svůj prsten.

A tak se pomalu, ale jistě pustil do plánování velkého útěku.

°°0°°

Pokaždé, když stráže ve skladu jedly, se společně s nějakým ukradeným jídlem v kapsách odplížil dolů do nejhlubšího sklepení a ve tmě tam seděl společně s Thorinem. Ne moc dlouho, jen dokud trpaslík neusnul, a pak se zase vrátil nahoru do svého bezpečného a rozhodně teplejšího úkrytu ve skladu, než kterým byly temné chodby kolem posledních cel hluboko pod zemí. A v době, kdy netrávil čas s Thorinem nebo ve svém pelíšku, se toulal po elfském městě a během svých pátrání se mu pomalu, ale jistě začal rodit v hlavě plán, jak odsud trpaslíky dostat. Už byl skoro hotov. Docela uzrálý jako švestka před utržení, stačilo už jenom o něm říct Thorinovi… nebo alespoň o jedné jeho části. Tu druhou, pro trpaslíky rozhodně méně příjemnou, hodlal raději zamlčet. Jen tak pro jistotu.

Odhodlaně a snad i trochu nadšeně, protože vidina osvobození jeho přátel a Thorina byla nablízku, sbíhal po schodech kolem cel. Už to dělal s jistotou, tak často tudy chodil nahoru a dolů.

„… a slunce pak ozářilo celé jezero. Každý květ a každý list. Rudé, růžové, bílé a zlatě žluté. Nikomu to neříkej, ale myslím si, že to bylo ještě krásnější, než když se na hladině odrážely hvězdy a měsíc,“ donesl se k Bilbovým uším dobře známý hlas Tauriel, kterou potkával u Kiliho cely až neuvěřitelně často.

Zpomalil krok a do patra, kde byli zavření oba mladí princové, sešel těch pár posledních schodů obezřetně a tak tiše, jak jen dokázal. Jeho prsten byl jistotou, že ho nikdy neuvidí, ale to neznamenalo, že ho nikdo nemohl slyšet. Zvláště elfové, jejichž sluch byl stejně bystrý jako jejich tětivy. I když byla pravda, že zrovna tahle elfka měla myšlenky docela někde jinde, než u napjatého poslouchání tichých hobitích kroků, které se k ní pomalu blížily. Ani v nejmenším se nezdálo, že by se třeba jen snažila poslouchat.

Tak jako pokaždé, když ji tu potkal, seděla na skalním výběžku vedle cely mladého trpaslíka, ruce sepnuté v klíně, a nakláněla se ke Kilimu. Jednou ji tak pozoroval, sedíce mezi Filiho a Kiliho celou nejspíš několik hodin, během kterých se ani nepohnula, zatímco jí Kili vyprávěl historky ze svého dětství. Tehdy to bylo několik velmi útrpných hodin, protože když tu elfka byla, nemohl kolem ní projít, aniž by hrozilo, že na sebe upozorní, takže prostě musel čekat, než se rozhodla odejít.

4. Darováno v kořenech stromuKde žijí příběhy. Začni objevovat