4. Darováno v kořenech stromu

3. část

Musel klíče držet oběma rukama, jinak dělaly při sbíhání schodiště příliš velký hluk. Chvátal schod za schodem, proběhl kolem spícího Filiho i Kiliho, čmárajícího na zeď vlastními nehty, až dolů do posledního patra, kde temnotu prozařovalo jediné světlo. U paty schodiště se musel zastavit, opřít rukama o kolena a pořádně se vydýchat, jinak by snad ani nemohl mluvit. Běžel celou cestu ze skladu do strážnice, tam se musel zasloužit o svůj titul Mistra Zloděje, když napůl spícímu veliteli vytáhl klíče zpoza pasu, a pak všechny ty schody až sem dolů. Proklaté vysoké schody stavěné pro dlouhé elfské nohy.„Je tady někdo?"

Nadechl se, aby Thorinovi odpověděl, když v tom mu došlo, že má stále na ruce prsten, a kdyby se trpaslík podíval skrze mříže, nejspíš by to vypadalo, jako když mluví ze vzduchu. Stáhl se tedy ke stěně, prsten si sundal z ruky a bezpečně ho uložil do své kapsičky od vesty, teprve až potom vystoupil do světla, k Thorinovu velkému překvapení, ale i potěšení, které se mihlo po jeho tváři v krátkém úsměvu.

„Půlčíku, jsi tu brzy."

„Ano a mám tohle!" Pozvedl své ukořistěné klíče, aby je Thorin dobře viděl. Trpaslíkovy oči se krátce rozšířily v údivu, než se v nich potěšeně zalesklo a získaly temný odstín modré. Mříže trochu zavrzaly, jak je Thorin sevřel v rukách.

„Konečně. Téměř jsem nedoufal, že nás odsud opravdu dostaneš. Opět si mě překvapil... mile," dodal hlubokým hlasem, který Bilbovi vyslal po zádech příjemně zachvění. Nenápadně se ošil a polkl, a aby své rozpaky zakryl, rychle přistoupil k cele a začal za trpaslíkova netrpělivého mručení zkoušet klíče.

„Ještě jsem nás odsud nedostal, tak... nepředbíhejme událostem. Jak se říká - neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil," odpověděl nervózně. Srdce se mu třáslo nejen z běhu sem, ale i ze strachu, co by se mohlo stát, kdyby něco nevyšlo. Jeho plán, geniální a skvělý plán, který už mu tak skvělý náhle nepřišel, závisel na tolika náhodách, že se mu jen z té představy točila hlava a třásly ruce. Přesto se mu ale hned na třetí pokus podařilo najít správný klíč – docela štěstí, kdy zvážil, kolik desítek jich na kroužku vyselo – a zámek s nepatrným cvaknutím povolil. Sáhl po mříži, aby celu otevřel, ale Thorin ho předběhl. Zatlačil do nich tak prudce, až se hobit zapotácel a málem upadl, kdyby ho silné ruce nezadržely těsně před tím, než se mohl uhodit o kamennou zeď kousek od svého spánku.

„Thorine, nemůžeš -"

Jeho mumlaný protest byl umlčen krátkým hrubým polibkem, při kterém ho trpaslík přitiskl k chladné zdi a téměř zvedl ze země. V duchu mu proběhl obrázek sebe samého, tam v Meddědově chalupě, jak je přitisknutý na dveřích ložnice. Vzpomínky si, velmi nevhodně vzhledem k nebezpečnosti situace, ve které se nacházeli, táhly dál a donutily ho sténavě vydechnout, zatímco konečně Thorina po dlouhé době objal kolem těla. Tiskl se k jeho horké hrudi, teď už tak dobře známým měkkým oblinám na hrudníku, a uvědomoval si, jak velice mu to scházelo. Společně s dotekem vousů na čelisti, krku a pak i uchu. Bylo to prostě jiné než prostrkávat ruce mřížemi pro těch pár omezených doteků, při kterých se vám železné latě zařezávaly do břicha.

„Zasloužíš si ke svému podílu něco navíc," vydechl mu Thorin zblízka do obličeje, když se trochu odtáhl.

„Eh... nemyslím, že potřebuji víc zlata," podotkl, úsměv mu zacukal koutky.

„Kdo tu mluvil o zlatě?" zavrčel trpaslík stále tak hluboce jako předtím a naklonil se blíž.

„Oh..." zamrkal a ucítil, jak se mu zahřály uši.

Thorin se nad jeho rozpaky křivě, ale pobaveně usmál, načež ho pustil ze sevření.

„Co teď?"