Spratek

17.

,,Jeane? Nevíš kde je Y/n?" chodbou se ozval Hange hlas.

Levi se ode mě odtrhl. Hned mě popadl a zatlačil víc do stínu kryjíce mě svým tělem.

,,Ne, není v knihovně?"

,,Tch, co ti spratci tu dělají!" šeptl rozčileně Levi a díval se k průchodu. Dívala jsem se s ním. Po chvíli se Hange rozhodla jít do knihovny a Jean také někam odešel.

Vzal mě za ruku. ,,Měla by ses rychle vrátit do pokoje a snažit se usnout, protože zítra je trénink." Přikývla jsem a dokud jsme nedošli k jeho kanceláři, opatrně jsme se drželi za ruce.

Opět jsem na něj naléhala, aby šel spát, ale jen za sebou zabouchl dveře a mě nezbývalo nic jiného, než odejít.

Celkem mě to znepokojilo, to jeho chování.

Samozřejmě, pořád bude chtít být ten nemilosrdný kapitán, nejsilnější voják lidstva a možná náš vztah bude postupovat hlemýždím tempem, vzhledem k tomu jak je zaneprázdněný.

Dorazila jsem do pokoje a jenom se převlékla.

Přišlo mi až neskutečné, že mi to řekl a že je to pravda!

Plácla jsem sebou na postel a zírala do stropu. Takže je tedy můj.. a já jeho.. 

Jenomže, jak se mám chovat, až zase budu s ním. To bude trapasů!

Jenom to ale udržet prozatím v tajemství.

timeskip

S raním tréninkem nám Erwin oznámil nadcházející expedici na čtyři dny, opět za zdmi.

Občas jsme s Levim po sobě hodili očkem a já se neubránila menšímu úsměvu.

Jakmile Erwin odešel, trénovali jsme a střídali techniky a dvojice. Byla to celkem fuška ale Levi stejně pořád nadával.

,,Spratku co to děláš?! Zapomněla jsi snad, že lokty mají být takhle a ne takhle?!" vyštěkl a prudce mě popadl za lokty a zvedl mi je do správné výšky.

Zadržela jsem výkřik a jediné co ze mě vypadlo byl tlumený výdech smíšený s hekáním.

V očích měl zlost a já dost pochybovala o tom, že to včera bylo skutečné a jenom se mi to zdálo. Bylo to ale od něj celkem hrubé, sice jsem byla zvyklá na horší zacházení, ale ne od něho. Všichni víme jaký kapitán dokáže být, ale teď byl dočista jiný.

Zadržovala jsem slzy a ze všech sil se snažila uhodit Reinera, který stejně všechny moje útoky vykryl a poslal mě k zemi.

Tiše jsem zanadávala a prosila, ať už tohle skončí.

timeskip

Stáli jsme v řadě a čekali, až skončí Leviho kázáníčko smíšené s nadávkami.

,, Kdyby nás teď napadli titáni, nikdo z vás se jim nedokáže postavit! Jste neschopná banda spratků! "

Koutkem oka jsem spatřila, jak se Eren s Mikasou drží malíčky rukou a nad proslovem kapitána mračí. Usmála jsem se. 

,,Čemu se směješ? Myslíš si, že jste něco dokázali?" štěkl na mě. Úsměv mi automaticky povadl a dívala jsem se pořád před sebe. Proč je takový?!

,,A konkrétně ty! Tvoje schopnosti nestačí, musíš víc trénovat." řekl pohrdavě.

Slzy mi zamlžily oči, zamrkala jsem, abych je odehnala a ignorovala Leviho.

Proč nevidí, jak moc se snažím?! Kolikrát jsem mu to říkala.

Všichni jsme byli zticha. ,,Každý den, včetně dneška, ráno a odpoledne tréninky! Až do expedice. Rozchod!"

Oddechla jsem si a šla se s ostatními převléct. Všimla jsem si, že už i Armin a Annie se sblížili nějak víc.

Vzala jsem si triko a kalhoty, sešla jsem do jídelny. K obědu jsme měli zeleninový vývar, druhý chod byla omeleta, šunka a chleba.

Najedli jsme se až k prasknutí a pak jsme hráli karty. Občas jsme se o něco vsadili, ale pak jsme to pro dobro a zdraví všech zakázali.

Levi tam taky vešel s Hange, Nanabou, Erwinem a Mikem a sedli si ke stolu. I když jsem se dívala na Jeana s Conniem, dokázala jsem si všimnout Leviho pohledu.

Ignorovala jsem ho. Ano, chtěla jsem s ním být, ale ty jeho nadávky, které jsem teď prociťovala nějak víc, mi vadily. Sice takhle mluvil běžně, ale dotklo se mě to.

,,Já jdu už jdu do pokoje, tak dohrajeme někdy jindy jo?" usmála jsem se. ,,Fajn! Nezapomeň na to co jsi mi slíbila!" křikl Jean.

Usmála jsem se a všimla si, jak sebou Levi škubnul i Erwinovi reakce na ten škub.

Ano, také jsem se vsadila a výjimečně prohrála. Jean si naporoučel odměnu, ale nebylo v tom nic osobního.

Šla jsem chodbou a přemýšlela, co měla znamenat Leviho reakce. Žárlil?

Zasmála jsem se pro sebe a otevřela dveře. Otevřela jsem okno, abych vyvětrala. Mojí pozornost upoutal lísteček vedle růží na stolku.

Přijď za mnou po obědě do kanceláře.

Ten rukopis mi přišel tak povědomý. Polekaně jsem ze šuplíku vyndala ten, který byl u růží. Tenhle byl spěšně napsaný, ale písmo dost podobné.

To byl on?! On taky věděl o mých narozeninách? Zatočila se mi hlava, takže jsem se musela posadit.

Proto se mě zeptal, jaké jsou mé oblíbené růže a ten večer, co jsem byla ještě v kuchyni, nakrást jídlo, nějakým zázrakem sehnal puget o dvaceti třech růžích a dal to všechno do pokoje.

Ach ty moulo!

Přivoněla jsem si k nim znovu. Už trochu osychaly a tak jsem se rozhodla, vyndat je a usušit je, květy bych si pak dala do nějakých košíků a aspoň je měla u sebe.

A pokud chce, aby se se mnou setkal, tak musí přijít sám. Nebudu za ním chodit a tvářit se, že mi jeho nadávky jsou úplně ukradené.

Tahle kapitola je vážně krátká, ale snad se líbí.. 

Ještě mě napadá, jak je u názvu kapitol možnost vložit obrázek nebo video, jestli tam nemám vkládat Leviho a tak, abyste viděly i já jeho přejasnou tvář :) ♥

Ale asi s tím začnu, už jen je Y/n (možná bych mohla napsat vy, my, já a blablabla, ale to je jedno, asi chápeme ) a Levi dohromady, takžeee..