Vycvičený Zabiják

1. Kapitola

„Alexandra Zaklová, prosim." ozvala jsem se do mobilu. „Agente 2561 jsi znovu povolán do akce. Více na tajném místě." dořekl a típl to. Ještě nějakou chvíli si mobil držím u ucha. Lidé na mě na ulici křičí, ať jim uhnu z cesty. Kdyby tak věděli, co jsem zač! Tak by se oni vyhýbali mě! To je ale naprosto boží, že mám akci!!

Ženu se domů, dám si rychlou sprchu, natáhnu na sebe čisté oblečení a jdu. Asi po půl hodině rychlé chůze městem se ocitám před starou restaurací. Vlastně celá tahle městská oblast je divná a stará. Projdu postranní uličkou. Přede mnou jsou velké železné dveře s čtečkou čipů a kódu. Zadám svůj agentský kód a přiložím ruku. V zápěstí máme v operované čipy, aby nás mohli sledovat, kdyby se cokoliv stalo, ať už nám nebo kdybychom byli nebezpečný svému okolí. Dveře se odšoupnou, vejdu a přivítá mě pár převrácených židlí, stolů posetých špínou a pavučinami. Bez povšimnutí kolem nich projdu a zatočím doleva. Znovu jsou přede mnou dveře, už přikládám jen ruku a jsem vpuštěná dovnitř. V místnosti je stůl a dvě židle, jedna je obsazená mým šéfem. Dosedám na židli a čekám až začne kecat.

„Byli uneseni vaši spolužáci a ještě další agenti, agente." Vyvalím na něj oči a začnu se tlemit. „Cožéé??" odpovím pořád přidušeně smíchem. „Tohle není žádný vtip! Unesl je geng BlackNir známí s obchodováním lidí." řekl nasupeně. Zamračila jsem se. Ten geng moc dobře znám. Byla jsem tam taky na akci v utajení, ale ne kvůli spolužákům, agenty chápu, ale spolužáci? Se zas namočili do nečeho, do čeho neměli! „Jelikož s tímto gengem máte zkušenosti jako jediný agen v celé naší zemi, povolali vás." „No a já jsem se těšila, že si užiju prázdniny. Takže zase pracovně. OMG!" „Zítra ráno můžeš vyrazit, dnes už ne, ještě by jsi udělal nějakou blbost a neber to tak, že tam jedeš zachraňovat blbý spolužáky, ale i své kolegy a jedeš tam i na výzkumnou misi." shrnul to a tím to haslo.

No ty vole! Jsem nasraná jak ještě nikdy! Třísknu od bytu dveřmi a popadnu věci do posilky a letím. Potřebuju to ze sebe dostat, potřebuju se vyřvat. V šatně se konečně převleču a můžu jít. Hodiny ukazují 19:34. Ovšem čeká mě nemilé překvapení: u pěti boxovacích pytlů je šest mladých kluků. Chvilku se na ně dívám. Měla jsem radši zmizet. Né, že bych byla srab, ale ty jejich kecy nesnáším a občas mám strach, abych neudělala nějakou kravinu. Zpozorovali mě a jeden z nich, zřejmě jejich kápo, se na mě výsměšně podíval s dotazem: „Maličká, nejsi na box trochu hubeňoučká?" všichni se začali tlemit, jak kdyby řekl něco světoborného. Nesnáším, když mě někdo podceňuje, připomíná mi jak jsem malinká a hubená, že si svoje ruce zlámu, jen když do něčeho praštím. Jeho poznámku jsem přešla bez povšimnutí, nasadila si rukavice a začala mlátit do boxovacího pytle. Dala jsem si záležet, aby to byli extra silné rány. Pytel ode mě odlétával asi jeden a půl metru. Všem těm debilům spadla čelist. Pousmála jsem se pro sebe a mlátila do pytle dalších ix hodin.

Končím s mlácením, až když v posilce skoro nikdo není. Mrknu na hodiny: 22:08. Sakra jak to dělám, že ten čas tak letí?! A nejsem ani trochu unavená. Spíš naopak, jenže až dojdu domů tak se zhroutím beztak na gauč a nebudu schopná se hnout. Asi jsem to dnes neměla tak přehánět, obzvlášť, když mám tu akci. „Alex, už budeme zavírat." přetrhl mi úvahy, Daniel, majitel posilovny. Dohlíží na mě, abych to moc nepřeháněla a neupadla tak do úplného vyčerpání. Stalo se mi to už dvakrát a pokaždý jsem byla víc než vytočená. „Vždyť už je zavřeno jednu hodinu, měl si mi říct, bych šla. Nebo se mě snad bojíš, že ti dám ránu?" posmívám se mu. Zavírá totiž už ve 21:00, ale občas mě tu nechá dokať on sám nejde domů. „Já a bát se tě? Když jsem tě učil?" zasměje se. „Dáš si ještě sprchu?" „Ne, už pudu, abych nezdržovala, si ji dám doma." „Chceš hodit domů?" „To by jsi byl hodnej, díky." Nějak na mě začíná padat únava a už se jen plazím do šaten, ani se nepřevlíknu, jen popadnu věci a jdu.

Daniel mě vyhodil před vchodem a po rozloučení hned odjel. Zůstala jsem sama. Doma jsem si dala něco k jídlu a horkou sprchu. Padla jsem do postele a zapomněla na celý svět.

Z krásného světa snů mě vytrhl zatracený budík... Sakra! Je 6:00! Vůbec se mi na tu akci nechce, ale budu muset.

Takže tohle je můj druhý příběh, doufám, že se líbí :) Zatím se to rozjíždí, ale počkejte a uvidíte :D