Vycvičený Zabiják

7. Kapitola

Tak teda zvolím docela riskantní řešení. Zapálím celou budovu. Moje povinnost je, aby se podobné masakry dál neděly. Nejdřív musím dostat ostatní ven z budovy . Proběhnu zpět chodbou. U dveří se zastavím, stojí tam vozík s kanystry. Jeden otevřu a hle, konečně se na mě usmálo to podělaný štěstí! Benzín. Otevřu dveře a vyjdu z nich. Do hlavy mě, ale udeří taková rána, že se navzdory výcviku sesunu na zem. Proberu se svázaná v cele. Že by jeden chlap přežil? Snažím se rozkoukat, ale furt nemůžu zaostřit.  

 „Tak se konečně probíráš?" zašvitořil posměšný hlas a já moc dobře věděla, kdo to je! Ta podělaná, kráva Sára. „Tak kdo teď koho bude prosit o pomoc? Hm?" „Ty jedna čubko zasraná, tebe bych neprosila ani kdybych umírala!" vyštěknu. Začínám zaostřovat a zkouším si sednout. Za Sárou stojí všichni ostatní i moje nejlepší kamarádka. „Ty jsi nás tady chtěla nechat a ty by jsi to tady podpálila!  Jo, nejsme tak blbý, aby jsme si nevšimli těch kanystrů..." „Néé ty seš tak vypatlaná Sáro až mi ti je líto, fakt. Chtěla jsem vás odsud dostat a až pak by jsem to zapálila." Mezi tím jsem pracovala na sundání provazu. „Garantuju ti, že až se odsud dostanu, tak ti vyrvu všechny vnitřnosti z těla, aby jsi trpěla jak zvíře!" začínám být už fakt vytočená. „Vidíte? Dobrý důvod jí tu nechat a tuhle budovu spálit s ní! Je to vrah!" začala přesvědčovat i ostatní. Podívala jsem se na Monu. Ta sklopila pohled a odešla. „Jelikož nikdo nic nenamítá a polovina lidí pokyvuje hlavou... tak jí tu teda upálíme! Rozlijte tu všude benzín!" Několik lidí šlo pro kanystry. Ten kluk, kterého jsem si skoro nevšimla, tak přišel k mřížím a hodil mi klíčky od cely a jeho rty naznačovaly hodně štěstí, ale víc toho udělat nemůžu. Naštěstí si nikdo kovového cinknutí nevšiml. 

Ruce mám skoro už volný. Benzín rozlévali všude dokonce cákli i trochu do mé cely. Vím, že mě nikdo neměl rád ani ve škole jako takové, ale že by mě nechali upálit? To je dost drsný i na mě. Provaz už mám skoro dole, hledám únikový východ. Vzpomenu si na místnost se záchodem. Ne, opravdu nehodlám uniknout záchodovým potrubím. Posledně jsem si všimla šachty, která je tak akorát pro mě. Takže klíčky vůbec nevyužiji. „Poďte sem!!!" zařval někdo. Narazili asi na tu místnost. Využiji situace a okamžitě se vrhám k šachtě. S nějakým oddělávaním dvířek si nelámu hlavu a hned je vykopnu. Lezu jak nejrychleji dovedu, šachta směřuje vzhůru, po 10 metrech se narovná, po 36 metrech se dostávám k rozdvojce, ale rovně je skleněné okno, takže to je jasná volba, sklo rozbiji pěstí a kouknu dolů, no budou mě docela dost bolet nohy, jsem ve výšce 6 metrů, nevadí. Ještě se rozhlídnu a už z dálky poznávám svoje nezamaskované auto, ty svině z něj plachtu sundali!! Skočím dolů a běžím se schovat k autu. 

Po pár minutách vybíhají ostatní ven a z budovy, která vypadala jako na spadnutí, se valil hustý, černý dým. Ta kurva dostane takovou přes držku, že se nezvedne. I když za mě odvedla práci, ale stejně! Počkám co udělají teď. No ty vole, dělají si prdel?! Jdou k mému autu?! Ke mě?! No to už se zvedám a v ruce svoji odstřelovačku, ještě ji výhružně nabiji s nadzvednutým obočím. Jo, v tu chvíli jsem měla pocit, že mi to obočí odletí.... Všichni oči vyvalený a hádejte kdo nejvíc. Prudce jsem vyrazila rázným krokem v levačce zbraň a pravačkou jsem Sáru chytla pod krkem a přirazila ji ke stromu.
„Tak kdo se směje teď, Sárinko?" v žádným případě si neodpustím krásný úšklebek. 

Další dílek! Omlouvám se, že to bylo za tak dlouho:D