Vycvičený Zabiják

10. Kapitola

Všichni začali dupat, řvát. Jeden kluk mi rozvázal ruce a zase se vrátil na své místo. Byla jsem připravená bojovat i za cenu smrti. Nevzdám se jen tak. „Ticho!" zaznělo. Na proti mě přišel chlap, vysoký jako hora, svaly se mu při každém pohybu stahovaly a napínaly. Tmavé vlasy mu padaly do modrých, ledových očí. Ušklíbl se beztak s myšlenkou, že mě hned vyřídí. To se plete frajírek. S takovými kluky jsem měla čest a vždycky pro ně musela jet sanitka nebo přinejhorším - pohřebák. Nad představou, že ho pošlu do pekel, jsem se musela chtíc nechtíc usmát. Se přeceňují a jak to dopadá. Někdo začal mluvit. „Pravidla! Nesmí se používat zbraň! Jinak se můžete zabít." poslední větu odříkával poklidným až nezaujatým hlasem, jako by to pro něj byla rutina. Takže přesně jak jsem si myslela - zápasení na život a na smrt. 

Chlap se proti mě rozeběhl. Vypadalo to komicky, kdyby jste se na něj koukali, tak by jste viděli buldozer s válcem v jednom. Počkala jsem až bude jen pár kroků ode mne. Rychle mu nastavím záda a spadnu na zem na bok, tohle nečekal, takže o mě zakopl a letěl pár metrů až zabořil nos do udusané hlíny. Někteří propukli v smích jiní zase nadávali: „To je všechno, co umíš holčičko?!" Pousměji se a pravím: „Pánové já umím mnohem víc." No do prdele! To teď vyznělo, jako kdybych myslela na nějaký prasárničky! Pár jich uznale zamručelo a jiní se pustili do debaty o tom, jaká bych byla v posteli. Protočím oči a dál jim nevěnuji pozornost. Protivník se zvedá a je víc než dost naštvaný, že má odřený nos. „Až s tebou skončím budeš mi dělat otrokyni!!" zavrčel výhružně a tentokrát zvolil pomalejší tempo. Došel až ke mě a bleskurychle jsem ho udeřila do tváře pěstí. Zavrávoral dozadu a třel si napuchlé místo. „Ty jedna mrňavá..." Ani to nestihl doříct, protože dostal další a další ránu. Napřáhl se, že mě konečně praští, ale ladně jsem se mu vyhnula. Dostal kopanec do břicha, při kterým se v křeči svalil na zem a pak jsem ho kopla ještě do obličeje a už se nezvedal.

Očekávala jsem, že ostatní budou nadávat nebo prostě dělat nějaký hluk, ale bylo tu takový ticho, že by jste slyšeli dopadnout na tu hlínu i špendlík a to bez prdele. Zkusila jsem popojít k těm vojákům, co stály jako solný sloupy. Uhnou přede mnou. Že by se mě báli? Toho využiju a letím k východu ze stanu. Nikdo mi nebránil. Ještě za včas popadnu jednoho chlapa se slovy: „Kde jsou ostatní?" „Jsou už hodně daleko a ty, aby jsi mohla jít od sud, tak musíš přeprat mě." zahlaholil jiný výsměšný hlas. To byl ten hlasatel, co říkal pravidla! Popadl mě za ruku a táhl mě zpátky do stanu. Hodil se mnou na tvrdou zem. Hekla jsem a to byla chyba. Zkroutil mi ruku za zády až jsem vyjekla. Zatím jsem se nebránila, navíc jsem byla unavená z předchozího boje. Zvedl mě a kopl mě kolenem do břicha. Válím se v křečích, jak můj předchozí protivník. „Za to, že jsi zničila mého nejlepšího vojáka." zasyčel, vzal mě za vlasy a silou udeřil mojí hlavou o zem. Znovu jsem zavítala do nicotné a uklidňující tmy.

„Odneste ji a připravte auto na převoz." zahalekal velitel na ostatní a spokojeně si zamnul ruce.