Tajemství obrazu Talia

druhá kapitol͠͠a

,,Pojďte za mnou," rozkázal Peter a vydal se chodbičkou k otevřeným dveřím. Pověsila jsem si mokrá kabát na zvláštně tvarovaný věšák a rychle Riebeho následovala do útrob bytu.

Místnost, kde jsme se ocitli, byl ateliér, ale podle matrace v rohu pokoje a malé ledničky a elektrického vařiče u okna, jsem usoudila, že místnost sloužila k všestranným účelům. Stěny byly polepené různými návrhy a náčrty, postříkané různými barvami, to samé podlaha, na které se mimo jiné, válely časopisy a staré noviny. Stříkance všech známých odstínů barev utvářely chaos a zároveň dodávaly místnosti zvláštní pocit komfortu a klidu. Každá část původně bílé barvy teď byla přetřena několika vrstvami různě starých stříkanců, myšlenek a nápadů. Nad hlavou jsem spatřila nebe. Strop byl jasně modrý s bílými realistickými oblaky, což jasně kontrastovalo s temně šedou oblohou, která byla vidět za oknem.

Uprostřed rozlehlé místnosti byl stojan s plátnem a tři židle. Jedna sloužila malíři jako odkládací plocha. Byly na ní štětce, barvy, hadříky, tužky a tuše. Druhá byla připravená pro model, kterému by se umělec rozhodl věnovat, a tam původně stála váza s rudou růží, kterou Peter odnášel kulhavým krokem k oknu, kde ji postavil na parapet, abych se na židli mohla posadit já. Ta třetí židle měla přes opěradlo přehozený bílý plášť a byla u stojanu s neposkvrněným plátnem. Ta byla pro malíře.

Za okny silně bubnoval déšť.

,,Posaďte se," nabídl Peter, zatímco stál u okna a vyhlížel ven. Posadila jsem se tedy na nepohodlnou dřevěnou židli a z kabelky, kterou jsem si složila pod nohy, vytáhla propisku, kterou jsem si zandala za ucho, zatímco jsem listovala v bloku a hledala čisté stránky, které bych mohla věnovat dnešnímu rozhovoru.

,,Jak se jmenujete?" zeptal se najednou muž. Zvedla jsem k němu pohled. Pořád stál u okna, ale svou pozornost nevěnoval dešti, ale mně.

,,Lita Burke," odpověděla jsem. Peter přikývl, jakoby to bylo něco nesmírně významného a důležitého.

,,Tak se myslím jmenovala i první žena, která jela Velkou pardubickou. Lita, nebo snad Lata? Jmenujete se po ní?" zeptal se a tím mě vyvedl z míry.

,,Ne, jsem pojmenovaná po svojí babičce," odpověděla jsem nejistě. Opět významně pokývl hlavou.

,,Já jsem pojmenovaný po svém strýci. Nikdy jsem ho nepoznal, prý zemřel ve válce ve Vietnamu," řekl. Neusmíval se, ale ani nebyl v jeho tváři vidět smutek. Byla jsem zmatená, nechápala jsem záměr jeho počínání.

,,Kolik vám je let?" pokračoval.

,,Dvacet jedna," odpověděla jsem prostě a snažila se přijít na to, kam má v plánu naši konverzaci směřovat dál.

,,Mně je padesát tři. Máte ještě celý život před sebou, Lito, nepromarněte ho," řekl a v jeho chraplavém hlase bylo slyšet něco, co mě donutilo se nad tím pozastavit. Něco, jako zkušenost. Jakoby věděl, že jeho čas se krátí a ten můj teprve přichází.

,,Vždycky jste chtěla být novinářkou? Tou užvaněnou krásnou ženskou, která je vlezlá a neodbytná, nebo jste někdy přemýšlela i nad něčím jiným než strkat nos do cizích životů?" zeptal se z ničeho nic. Jeho otázka ve mně vzedmula vlnu vzteku, ale byla jsem příliš rozhozená a překvapená na to, abych ji mohla ventilovat.

,,Když jsem byla malá, chtěla jsem být herečka," odpověděla jsem a snažila se zamaskovat to, jak mě jeho náhlý zájem vykolejil.

,,Já chtěl být potápěčem. A vidíte, teď tady trčíme a Vy nejste herečka a já nejsem potápěč," opáčil. Nevěděla jsem, co na to říct.

,,Takže začneme, ať to máme rychle z krku, co Vy na to, Lito?"

,,A-ano, jistě," přitakala jsem.

K mému překvapení, Peter si nešel sednout na volnou židli. Otevřel okno, zvuky bouřky byly tak ještě hlasitější, natáhl ruku ven do deště a vytáhl sklenici po okraj plnou dešťové vody. Nechápavě jsem na něj hleděla, když zavíral okno a přenášel sklenici k plátnu, nevšímaje si toho, jak občas část vody vylil na zem. Vodu postavil vedle svých štětců, vzal do ruky svou paletu a posadil se na židli naproti mně. Mezi námi bylo plátno, i tak byla sedací místa uspořádána tak, abychom na sebe viděli.

Peter vzal do ruky tužku a natáhl ruku před sebe, přivřel jedno oko a změřil si, jak velká je moje hlava a jak velká bude na plátně. Automaticky jsem si narovnala košili a setřela si z lící zbytky dešťové vody. Riebe měl na tváři soustředěný výraz a rozšířené zornice v oříškových očích plných jiskřiček. Tužka jezdila lehce po plátně, jak si načrtával rozměry a rysy mého obličeje. Najednou nebylo pochyb, že je to velký umělec. Pracoval s rozvahou a přesností.

,,Usmějte se trochu, Lito," řekl a trochu se zasmál. Pozvedla jsem koutky úst do úsměvu a nepatrně natočila hlavu doprava.

,,Takže," začala jsem opatrně a podívala se do svého bloku do poznámek.

,,Váš otec byl Němec a matka Američanka, jaké bylo vyrůstat s takovými kořeny v Anglii?" zeptala jsem se.

,,Jiná otázka, prosím," poprosil Peter, aniž by se nad otázkou byť jen zamyslel.

,,Ehm, kdy jste poprvé držel v ruce štětec a co jste s ním namaloval?" přešla jsem na další otázku.

,,Bylo mi pět a myslím si, že jsem se snažil nakreslit růži, která nám kvetla na zahradě," odpověděl prostě. Rychle jsem si jeho odpověď naškrábala do notesu a pokračovala.

,,Vaše první oficiální výstava v Londýně měla obrovský úspěch, bylo Vám tehdy necelých devatenáct. Jaké to pro Vás bylo?"

,,Byl to rychlý a vcelku jednoduchý způsob, jak si vydělat na cigarety a na holky," řekl, ,,nechápal jsem, co se lidem na těch čmáranicích líbí. Já sám jsem s nimi nikdy nebyl spokojený, ale jim se to líbilo a platili mi za ně. Sice málo, ale platili."

,,Říká se o Vás, že jste velký perfekcionista, je to tedy pravda?" navázala jsem na jeho odpověď, zatímco pero běhalo po linkovaném papíru a zapisovalo, každé slovo.

,,Je jen jeden můj obraz, na který jsem pyšný a jsem s ním spokojený," odpověděl tiše, jakoby to bylo tajemství, za které se stydí. Jako by to znamenalo, že je špatný malíř.

,,Obraz Talia, že ano?" ujistila jsem se. Byl to jeho nejcennější obraz. Galerie a sběratelé se o něj prali, on ho však nikdy neprodal.

,,Proč se ptáte, když to víte?" odsekl popuzeně. Peter odložil tužku a natáhl se po tlustém štětci, který vymáchal ve skleničce s dešťovou vodou a pak ho namočil do hnědé barvy na svojí paletě.

,,Nikdy jste neprozradil, kdo je Talia?" nenechala jsem se odradit.

,,Proč byste zrovna Vy měla být první, které to řeknu?" štěkl na mě.

,,Jsem první novinář, kterého jste si pozval do bytu," připomněla jsem mu.

,,A taky poslední!" vykřikl a postavil se tak prudce, až se židle, na které seděl, převrátila dozadu a s ránou spadla na podlahu. Cukla jsem sebou a vytřeštila oči. Tyčil se nad plátnem, ruce svíral v pěsti, pohled upřený do země. Myslela jsem si, že mě teď vyhodí a už nikdy s žádným dalším novinářem nepromluví, ale k mému údivu se tak nestalo. Ten muž byl zvláštní. Byl nevyzpytatelný.

,,Přijď zítra v deset, budeme pokračovat. Teď běž, myslím, že přestalo pršet," vysoukal ze sebe mezi hlubokými nádechy a výdechy, kdy se uklidňoval. Pohledem jsem střelila k oknu a zajistila, že venku mezi těžkými černými mraky začínalo prosvítat studené slunce.